Další český vynález - síťovka

Tady i v okolí šikovné ručičky českých živnostníků vyráběly síťky do vlasů. Jistého Vavřína Krčila napadlo přidat k tomu i dvě uši a taška byla na světě.

Už matka Vavřína Krčila síťkovala a syna své řemeslo naučila, když mu bylo teprve 11 let. Byli chudí, každá ruka se hodila. Tehdy se pracovalo 11 hodin denně za mzdu 1 Kč, a to bez jídla. V patnácti Vavřín vstoupil do armády, ale protože to kromě jiného byl i talentovaný hudebník, hrál v armádním orchestru na fagot. Jenže pak onemocněl a odnesl to krk, na fagot už Vavřín hrát nemohl. Když přišla první světová válka, Vavřín byl sanitním důstojníkem, po válce se zase vrátil domů a vydělával si coby prodejce galanterního zboží a vlasových sítěk. Díky této práci získal v oboru řadu kontaktů. A to i v zahraničí.

Když ve 30. letech vyšly vlasové síťky z módy, protože nastoupila doba zkracování, místo bankrotu na tom Vavřín ještě vydělal. Místo síťek do vlasů, které už nikdo nechtěl, začal vyrábět onu dnes už slavnou tašku zvanou síťovku a nový vynález byl na světě. Síťovka zpočátku v lidech vzbuzovala obrovskou nedůvěru, nikomu se nezdálo, že by něco tak lehkého a jemného mohlo něco unést, mnozí byli přesvědčeni, že se taška musí hned protrhnout. Jenže jak si do ní první kupující začali dávat nákupy, zjistili, že se toho do ní vejde nečekaně mnoho, a že to síťovka všechno unese. Navíc byla levná a skladná. Nakonec začala slavit obrovský úspěch a penízky se jen sypaly. Vyráběly se síťovky pro všechny možné příležitosti: nákupní, vycházkové, loketní, ramenovky, tlumokové, pro sport a hry, na dámská kola, na tenis.

Vynálezce téhle dnes již světoznámé tašky ale tenkrát neměl peníze na to, aby si zaplatil mezinárodní patent na svůj praktický vynález. Možná si pak trhal vlasy z hlavy, když se síťovka prodávala po celém světě a stal se z ní doslova módní hit. Aby se vůbec uživil, začal vyrábět i další síťované zboží: závoje na ochranu účesu po ondulaci, síťky na míče a kuličky, na tenisové míčky, na míčky pro ping-pong, na dámská kola, nevyhýbal se ani rybářským a tenisovým sítím. Stal se uznávaným znalcem ručního síťkařství, jež mělo za jeho éry základnu právě na Horácku. Zajistil práci mnoha rodinám v době, kdy tady skoro nebyla možnost jiného výdělku. Za zhotovení tuctu vlasových sítěk obdržela tehdy domácká pracovnice 25 Kč. Tato mzda byla vyšší než jinde a svědčí o sociálním cítění Vavřína Krčila, který v mládí poznal, co je hlad a bída.

Tady by mohl jeho životopis skončit, pomáhal chudým rodinám k jistým výdělkům, jeho síťovku sice znal celý svět, ale jeho jméno ne. Ale tím jeho život neskončil. Když se oženil, se svou ženou, která se také velice zajímala o historii síťkování a lidové tkaniny, založili společnost, která zachraňovala vzácné originály tkanin. Manželé též založili firmu na podomácké síťkování, ručně se u nich vyšívaly záclony pro naše exkluzivní hotely a lázně. Podobné pracoviště tehdy neexistovalo nikde jinde ve střední Evropě. Krčil se ženou organizovali výstavy podomáckého síťování na Horácku, cestovali se svým zbožím a exponáty i po Evropě. Při jedné takové cestě Krčil zemřel.

Ruční síťkování se dodnes dělá stejně: za pomoci válečku a jehlice s navinutou přízí, kterou se váží uzly. Síťka vzniká z jedné niti oproti tkaní, kde je celá soustava nití.

Zdroj: Vlastivědný věstník moravský z roku 1982