Zpověď bulimičky: Věřila jsem, že budu krásná

Vše začalo ve dvanácti, když se jí posmívaly ostatní spolužačky. Přezdívaly jí „Marfuša“. „Chtěla jsem, aby si lidé mysleli, že jsem krásná, ne hnusná. Nikdo nechce být hnusný. A tak to celé začalo,“ říká.

Přiznává, že byla nervózní, když si poprvé strčila prst do krku a začala dávit. Později to už ale bylo její denní rutinou. „Byla jsem posedlá svým vzhledem. Dařilo se mi to utajit před rodiči. Oba podnikali a oba byli workholici. Hodiny trávili v práci, domů chodili pozdě večer. Bylo snadné do toho spadnout, aniž by něco zaznamenali,“ uvádí.

Mohla jíst a vše zase vyzvracet, prakticky kdy si zamanula. Občas na ní dohlédla babička, ta ale na nic nepřišla. Navíc, jako všichni ti, kteří mají poruchu příjmu potravy, brzy se naučila vše velmi dobře skrývat.

Ani přítel nic nepoznal

V létě, kdy jí bylo šestnáct a střídala bulimií s anorektickými obdobími, se vše provalilo. „Naši mi našli ve stole projímadla. Začali se víc ptát, kontrolovali mě,“ vzpomíná. Nic ale nepomáhalo. Zavírala se do koupelny a křičela na rodiče, ať ji nechají být. Vystrašená matka jí pak vzala k lékařům. „Ale mně to šlo jedním uchem tam a druhým ven.“

„Rodiče pak o tom přestali mluvit, zalekli se, aby si mě neznepřátelili. Aby o mě nepřišli, tak raději strčili hlavu do písku. A já v klidu pokračovala… Jedla jsem a vše vyzvracela. A tak to šlo den za dnem,“ líčí.

„Bylo mi dvacet, měla jsem vážný vztah a obavy, jestli nemám špatný dech. Čistila jsem si tehdy zuby snad desetkrát denně a pořádně dlouho. Ale on taky nic nepoznal,“ říká o svém tehdejším příteli. Když se rozešli, byla dlouho sama. A to ji změnilo.

„Zapojila jsem ho do toho“

Vážný vztah žádný, jen pár flirtů a krátkých románků na jednu noc. „Bylo mi jasné, že musím svůj život změnit, že to takhle nepůjde. Chtěla jsem být zase jako ostatní lidé, mít fajn vztah a být jednoho dne matkou. A když jsem ve 24 letech potkala muže svých snů, odhodlala jsem se zapojit ho do svého boje s bulimií.“

A proto mu vše odhalila. Vyjevila mu celé své tajemství. Jinak by prý nemohla ve vztahu fungovat. Už nechtěla lhát, skrývat se, chtěla bojovat. A přítel, životní láska, jak říká, ji maximálně pomohl.

„Nevykašlal se na mě, zachoval se naprosto dokonale. Podporuje mě v terapii. Stejně tak rodiče, kterým jsem řekla celou historii, kdy vše začalo, jak to probíhalo a tak. Překvapilo mě, kolik lidí mě má rádo,“ konstatovala na závěr.