Tohle jsou poslední věty na popravišti

Každý doufá, že po svém odchodu z tohoto světa za sebou zanechá nějakou stopu. Lidé by pak měli pocit, že jsou nesmrtelní, že jejich život měl nějakou cenu. Ne každému to ale vyjde. Možná skoro nikomu. Jen těm, co přinesli světu něco velkolepého, kteří se něčím nesmazatelně zapsali do historie. Kolik takových ale mezi námi je? Přitom k tomu, abyste se stali nezapomenutelnými, stačí tak málo. Třeba pronést těsně před smrtí něco, co se k odchodu ze světa vůbec, ale vůbec nehodí…

Poslední slova revolucionáře Che Guevary: „Vím, že jste mě přišli zabít, klidně střílejte, zabijete jen muže, ne jeho myšlenky.“
Pro levičáky celého světa to byl revolucionář a velký hrdina, pro druhé zas jeden z největších politicky motivovaných vrahů minulého století. Jak žil, tak i zemřel. Jeho popravu nařídil prezident Bolívie, ale nahrál to pak tak, jako by slavný Che zemřel v boji. Po smrti ho nechal rozstřílet na kusy, jako by se dostal do palby celé armády.

Poslední slova farmáře Gilese Coreyho, obviněného z čarodějnictví a ukamenovaného k smrti: „Ještě víc kamenů!“
Ten, kdo během čarodějnických procesů v Salemu v 17. století neprosil o milost, ji tehdy nemohl dostat. To byl i případ farmáře Coreyho. Byl hrdý až do poslední chvíle. Když ho popravovali zvlášť krutým způsobem, ještě si z toho dělal legraci. Na zádech měl velkou dřevěnou desku, na kterou popravčí dávali hromadu kamení. Než farmář vydechl naposledy, ještě svým popravčím skoro vynadal, že těch kamenů na něj dali málo.

Poslední slova usvědčeného vraha Jamese Frenche, který skončil na elektrickém křesle: „Hele, kamarádi, jak by se vám líbil tenhle titulek pro zítřejší noviny: Smažený hranolek?“
V originálu to bylo French Fries, tedy hranolky nebo hříčka s Frenchovým jménem. Pěkné, že? Jen na poslední minutu před spálením na elektrickém křesle trochu černý humor. Proto se také tenhle vrah objevil v našem článku, i když byl popraven v Ohiu v roce 1966, jeho poslední památná slova si mnozí pomatují dodnes.

Poslední slova amerického sériového vraha Carla Panzrama: „Dělej, ty chomoute, mohl bych klidně zabít 10 chlapů, než se k něčemu rozhoupeš!“
V tomto případě slovo „chomout“ naráží na film Hoosiers, který by se volně dal přeložit jako Chomouti. U nás ale vyšel coby Hráči z Indiany. V hlavní roli tohoto sportovního dramatu ze světa basketbalu je Gene Hackman a basketbalový tým, který drží pospolu, střílí skvěle koše a vážně hodně rychle a hodně zle trestá soupeře, pokud se k nim nechová tak, jak má. Takže volně přeloženo, by se to u nás doma dalo říct i takto: „Dělej ty rychlíku, bych postavil novou dálnici, než se k něčemu rozhoupeš.“ Celkem vtipně zvolené slovo je i „rozhoupeš“, neboť poprava byla posléze provedena oběšením.

Sériový vrah, který tohle pronese na popravišti, musí mít dosti pevné nervy a hlavně smysl pro humor. Nevíme, zda to jeho kata dohnalo k rychlejšímu tempu popravy, ale určitě to lidi kolem muselo alespoň trochu pobavit. Koho by zajímalo více ze života tohoto vrahouna, může se podívat na film Deník vraha s Jamesem Woodsem v hlavní roli, který popisuje nejen jeho život za mřížemi.

Poslední slova náčelníka Siouxů Sedícího býka: „Nehnu se odsud, dělejte si se mnou, co chcete, ale já se odtud nehnu. Zkuste s tím něco udělat!“
To pronesl v indiánské rezervaci, kde skončila řada jeho soukmenovců. Američani je chtěli vyhnat i odtamtud, ale Sedící býk se nedal. I když před sebou měl nabité zbraně. Vždyť to byl jeden z nejváženějších indiánských náčelníků vůbec. Už v deseti letech sám skolil svého prvního bizona. V bitvě u Little Bighornu shromáždil mnoho indiánských kmenů, které jinak neposlouchali nikoho jiného než své vlastní náčelníky.

No a když jsme u těch posledních vět před smrtí, byl to právě Sedící býk, kdo slyšel poslední slova slavného Custera. I ta stojí za to: „Do toho, hoši, ještě pobijeme těch pár posledních ruďochů, a pak se vrátíme zpátky do našeho tábora. Do toho!“ To pronesl během bitvy u Little Bighornu, aby to pak schytal dvěma ranami do hrudníku.

Poslední slova George Engela, anarchisty, který byl popraven v roce 1887 v USA za to, že údajně nechal během chicagských dělnických demonstrací za lepší pracovní podmínky vybuchnout bombu: „Sláva anarchii, tohle je nejšťastnější moment mého života!“
On i jeho 4 kumpáni byli popraveni, i když chyběly důkazy. Díky nim ale časem vznikl svátek práce, který měl oslavit právě nešťastnou hromadnou popravu a dělnické demonstrace, které tomu předcházely. Mezinárodní dělnický svátek neboli 1. máj se slaví už od roku 1890. Zavedli ho právě kolegové anarchisté, kteří měli to štěstí, že jejich hlava se nehoupala v oprátce. Není jisté, zda by další anarchista měl takovou radost z toho, že zemře. I když bůhví, jestli sám Engel opravdu věřil, že právě poprava je jeho nejšťastnější životní moment.