50 let se žraloky. A pořád žije!

Přesto měl penzista Wolfgang Leander už jednou namále, i když za celou dobu, co se se žraloky potápí, udělal chyb skutečně jen pár. Doufá, že to nejhorší setkání se žralokem už má za sebou. Před časem na něj v Karibiku zaútočil hladový žralok Perezův. Pronásledoval rybu, kterou poranil a doplul až k Leanderovi.

„Rozzuřený žralok na mě zaútočil a kousl mě do levého předloktí. Zasáhl mě jen jednou, ale byl pořádně naštvaný,“ usmívá se dnes potápěč. Ten pak v chuchvalcích krve, která unikala do vody ze zasaženého místa, doplaval ke své loďce a spěchal do nemocnice na ošetření.

Výsledek? Dvaačtyřicet stehů, včetně osmi vnitřních, které dávaly do pořádku sval, a klikatá jizva. Ale ta zůstala jen na paži, na duši potápěče nezanechal žralok žádný šrám. Wolfgang se potápění se žraloky ani tehdy nevzdal. „Moudrost automaticky nepřichází s věkem,“ poznamenává ironicky.

Fascinovali ho od šesti

Syn německého Žida, který v roce 1936 uprchl před nacisty do Jižní Ameriky, provozuje svůj odvážný koníček už od čtrnácti. Žraloci ho vždy fascinovali a hluboce zajímali. „Nic na světě přece není úžasnějšího a estetičtějšího než jejich hydrodynamické křivky a grácie.“

„Připomínají mi tvar nejvyspělejších letounů,“ říká Leader zaníceně. Studovat žraloky začal už v šesti, kdy si přečetl první knížku o potápění a o těchto mořských monstrech. A tato fascinace mu vydržela až doteď, celých šedesát let.

Vždy se snaží dostat se ke žralokům co nejblíže. Nikdy přitom nebere nic jiného než neopren, pár ploutví, kameru a delší tyč s bodcem, kterou použije v případě, že se žralok dostane příliš blízko.

Má je rád ještě více

Pro dýchání používá šnorchl, kyslíkovou láhev odmítá. „Jsem líný zacházet se vším tím náčiním. Navíc v jednom je potápění bez láhve lepší. Dýchání je také mnohem přirozenější, díky tomu se mohu dostat blízko ke žralokům,“ říká. „Když jsem nalehko, vypadá to, že tam patřím, to by se mi s lahví nestalo, připadal bych si jako vetřelec v jejich světě.“

Co cítí, když je pod hladinou a blíží se žraloci? „Můj srdeční tep roste až někam ke 180. Cítím se skvěle, když můžu jako jeden z mála být tak blízko. Dokonce mám po té zmiňované nehodě žraloky ještě více rád. Cítil jsem se nezranitelný a riskoval jsem. A oni mě vrátili na pevnou zem, respektuji je a dávám si pozor,“ je přesvědčen potápěč.

Leander přiznává, že může mnoha lidem připadat jako blázen. „Možná jím skutečně jsem. Jenže tohle je moje vášeň,“ zakončuje.