Nebezpečné léčebné metody minulosti

V minulosti podobn0 léčebné postupy patřily k běžné léčbě. Místo klasických léků vás tak lékař mohl uzdravit pomocí heroinu nebo rtuti. Léčebné metody byly mnohdy velmi netradiční, až šílené.

V 16. století se do Evropy dostala nepříjemná a smrtelná nemoc – syfilida. Choroba se šířila velmi rychle a bylo nutné proti ní zasáhnout. Lékaři, nebo spíše léčitelé přišli s takovou léčbou syfilidy, která byla stejně krutá jako nemoc sama a možná ještě nepříjemnější. Léčebným prostředkem se stala jedovatá rtuť. Ta v 16. století „léčila“ spoustu chorob, proč by tedy nedokázala zničit i syfilidu? Mnohem častěji se však stávalo, že pacient umíral na otravu tímto lékem.

Doklady o léčbě rtutí pocházejí již z doby před 1500 lety před naším letopočtem. I v této době však pacienti více umírali, než aby se zbavili nemoci. Rtuť se dále ve středověku používala k léčbě všech možných obtíží – od kožních onemocnění po problémy s trávením. Středověký pacient mohl jen doufat, že léčebnou kúru přežije.

Pokud by vás v 19. století trápil kašel, lékař by vám jistě předepsal morfin nebo kodein. Dětem se podával speciální sirup s vysokým obsahem morfinu. Tento lék užívaly děti při kašli, při bolestech během růstu zoubků a při jiných obtížích. Poprvé se sirup objevil v roce 1849 a ihned se stal oblíbeným produktem. Netrvalo však dlouho a morfin měl na svědomí první oběť. Lékaři tak zjistili, že tato látka není jen lék, ale také krutý zabiják.

Na konci 19. století se do léků místo morfinu začal přidávat heroin. Nikdo ale nepočítal s tím, že heroin se po požití v našem těle změní právě na morfin a přinese tak více škody než užitku. Déle než deset let tak byl lék s příměsí heroinu na trhu jako ideální prostředek proti běžným dětským nemocem.

V 50. letech minulého století se objevil nový léčebný postup, který měl odstranit deprese a zabránit jejich vzniku. Tomuto postupu se říká lobotomie. Během zákroku lékař přerušil nervová vlákna vedoucí z mozkového laloku do dalších částí mozku. Vlákno se přeruší zvláštním nástrojem, které se položí pod oční víčko a klepne se do něj malým kladívkem.

Otcem lobotomie je doktor Antonio Egas Moniz, který byl za její objev odměněn Nobelovou cenou v roce 1949. Nejznámějším příznivcem lobotomie byl lékař Walter Freeman. Ten zákrok většinou prováděl pouze v lokální anestezii a mnohdy se ani neobtěžoval sterilizovat nástroje.

Lobotomie byla provedena asi sedmdesáti tisícům lidem na celém světě. U velkého počtu pocientů však došlo k trvalému a vážnému poškození mozku nebo k jiným zdravotním problémům.

V 19. století se snažili lékaři vyléčit hysterické a náladové ženy. Hysterii měl odstranit orgasmus. K tomu ženy dovedly speciální masáže, které někdy v 80. letech 19. století vystřídal první elektrický vibrátor. Dnes již běžně dostupná erotická pomůcka tak byla ve svých počátcích lékařským nástrojem. S vibrátorem byste se tak v minulosti setkali v ordinacích lékařů, ale také v lázních.

Duševní choroby jsou staré jako lidstvo samo. O jejich léčení se pokoušeli již lidé v době kamenné. Pravěcí obyvatelé odstraňovali duševní choroby tzv. trepanací, kdy opatrně proděravěli lebku, aby mohli z hlavy odejít zlí duchové a démoni. Tento léčebný postup se používal až do středověku a kupodivu ho bez následků přežila většina pacientů.