Když pláče ďábel, tečou proudy krve

Když se nějaká hra dočká čtvrtého dílu, neznamená to ještě, že je dobrá, ale v podstatě jen to, že se dobře prodávala. Platí to i v případě Devil May Cry 4, který není dobrý, je totiž skvělý! Zřídkakdy máme co do činění s tak krystalickou esencí hratelnosti, která je říznuta optimální dávkou japonské uměleckosti, chcete-li úchylnosti.

Strhující začátek

Hra ani působivěji začít nemůže. Jste svědky slavnostní mše na počest démona Spardy, který je uctíván jedním z ostrovních národů kdesi v časovém vzduchoprázdnu. Gotické kulisy a scénická hudba dodává události váhu. Když v tom se z nebe snese cizinec a propálí veleknězovu hlavu kulí. Fandové série ho budou znát, je to Dante. Ústřední hrdina prvních třech dílů. Přestoupil na druhou stranu barikády? Na první pohled zcela jasně ano, ale jak se ukáže v průběhu hry, nic není tak černobílé.

Jenže to je oddanému mladíkovi jménem Nero zcela ukradené. Vidí jen svého velekněze v tratolišti krve, tasí zbraň a vydá se Dantovi vyčinit. Devil May Cry 4 tak začíná rovnou soubojem titánů, neokoukaného člena Řádu se staronovým hrdinou/zloduchem. Má to něco do sebe, obzvlášť když si v těchto úvodních momentech osvojujete pohyby a komba nového charakteru. Bitka končí nerozhodně a Nero se může vydat na cestu odplaty a luštění záhad.

Přes povznesený příběh brzy zjistíte, že ve hře jde z 99 % o kosení početných šiků nepřátel. Devil May Cry 4 je nejvyšším stupněm evoluce automatových rubaček. Možná se přistihnete při tom, jak po smrti chcete do své konzole vrazit další pětku a zmáčknout tlačítko „continue“.

Rozhodně ne pro děti

Akce samotná je přitom fenomenální. Osvojení ovládání netrvá dlouho, byť má Nero velké množství základních pohybů, ať už jde o skoky či útoky chladnou ocelí nebo pistolemi. To vše se dá napojovat do jednolitých komb a roztančit tak na obrazovce krvavý koncert. Neustále se lze zlepšovat a komba prodlužovat. Mohlo by se zdát, že takto nastavenou hratelnost musí brzy srazit do kolen stereotyp. Chyba lávky! Svižná a dynamická akce je natolik živelná a návyková, že zapomenete na její primitivní a barbarské kořeny.

Autoři se prosté rubání na tisíc možných způsobů snaží ozvláštnit občasnými logickými předěly. Ty jsou vcelku jednoduché, mému vkusu však v takto stavěné hře nesedí. Do jisté míry to je dáno i rigidní kamerou, která právě v takových chvílích ráda zmatkuje. Na druhou stranu se jedná jen o několik vložek v jinak nekončícím sledu akce.

Bossové vám dají co proto

Kapitola sama pro sebe jsou souboje s tzv. bossy, tedy nepřáteli uzavírajícími většinu úrovní. Na rozdíl od řadových pohůnků, kteří padají jako mouchy, se tyto nápadité kreatury jen tak nedají. Většinou jsou mnohonásobně větší než Nero a už samotný pohled na ně budí respekt, obzvlášť když se rozhodnou ničit vše kolem sebe. Klasické rubání na takové zmetky neplatí, je třeba vymyslet specifickou taktiku cílící na slabá místa bossů. Jakmile obří monstrum padne, to si piště, že pocítíte značnou úlevu a blažený pocit zadostiučinění.

Aniž bych chtěl vyzrazovat přímý, přesto však zajímavý příběh, musím učinit recenzentské povinnosti zadost a upozornit fandy série, že za Danta truchlit nemusí. V pozdější fázi hry si zahrají i za něj! Už to svědčí o spletitých uličkách, kterými vás akční děj provede.

Devil May Cry 4 je důstojným pokračovatelem skvělé bojovky a je s podivem, že autorům ani napočtvrté nedošel dech. Zatím si zahrají majitelé Xboxu 360 a Playstation 3, přičemž v květnu by měla následovat PC verze.

Videorecenze v angličtině:

Záběry ze hry: