Co jste nevěděli o Playboyi

Zlí jazykové tvrdí, že Playboy se nezakládá na promyšleném obchodním plánu. Vydavatel Hugh Heffner podle nich na trh pouze vrhl pokleslou zábavu a sám se nestačil divit, jakou mánii rozpoutal.

Jenže z druhého pohledu to mohlo být dokonalé načasování, co o jednom z největších časopiseckých fenoménů rozhodlo a díky čemuž si drží svou pozici i v časech pro tisk nepříznivých.

Obnažená krása

Viktoriánské době plné puritánů zatnula tipec již první světová válka. Netrvalo dlouho a přišla světová ekonomická krize, následována druhou světovou válkou. Několik desetiletí vyústilo v celospolečenskou ztrátu iluzí, zejména v případě mužů, kteří se z traumat války mnohdy zcela nevyhrabali, a když už, staly se z nich poměrně cynické bytosti.

Tradiční chápání rodiny, kdy muž plnil roli živitele a žena se starala o domácí krb, bylo narušeno. Pozornost se obrací směrem ke konzumu. Lidé si chtějí užít, protože nevědí, kdy zase budou strádat.

Ženy se emancipují a chodí po nákupech, to ale není nic pro muže. Do jejich vkusu se roku 1953 perfektně trefuje právě Hugh Heffner s magazínem plným obnažené krásy, ale také inspirativních témat.

O Playboyi se často mluví, některé záležitosti jsou ale stále zastřeny tajemstvím. Pojďme si je poodhalit.

Playboy se původně nejmenoval Playboy
Časopis, jehož název je v současnosti obchodní značkou, byl velice blízko tomu, aby se jmenoval úplně jinak. Heffner první číslo připravoval pod titulem Stag Party, což rozhodně nezní tak skvěle. Naštěstí už na trhu figuroval jakýsi magazín Stag a Hugh se zalekl možných právních tahanic. Nakonec dal na radu svého spolupracovníka Eldona Settlerse, jehož matka byla zaměstnána ve společnosti Playboy Automotive Company.

V televizi proti rasismu

S rozvojem televize vycítil Heffner velkou příležitost zajistit časopisu, který už měl stabilní čtenářskou obec, masovou popularitu. V říjnu 1959 tak začíná připravovat show Playboys Penthouse.

Ta měla posloužit i rehabilitaci Hugovy osoby – mnozí lidé ho považovali za bláznivého úchyla. Záměry docela vyšly, jako vedlejší produkt pak televizní Playboy bojoval proti tehdy stále ještě rozšířenému rasismu (v Americe), když se show účastnili černoši spolu s bělochy. To bylo do té doby nevídané.

Hlava králíčka Playboye je skryta na každé obálce
V šedesátých letech začali editoři magazínu umisťovat na titulní stranu skryté logo Playboye – hlavu králíčka. A publikum se chytlo, již brzy chodily do redakce dopisy naštvaných čtenářů stěžujících si na to, že králíčka v tom a tom čísle nemohli najít. Tradice přetrvala a editoři začali na obsahovou stránku doplňovat nápovědu bezradným čtenářům. Ještě předtím se ale logo Playboye stalo natolik známým, že na dopisy do redakce či vydavatelství nebylo třeba psát ani adresu, stačilo načrtnout právě logo.

Enormní úspěch Playboye je postaven na klubech a kasinech

Je bez debat, že časopis Playboy patří ke světově nejčtenějším a sám o sobě by byl velkým úspěchem. Jenže stále je to jen tištěné médium a těžko by svému majiteli vydělalo několik miliard dolarů. Heffner kolem magazínu ovšem vystavěl obrovské impérium v čele s kluby a kasiny v „playboyovském“ stylu, který u mnohých přerostl v životní vyznání.

Když byl v Chicagu postaven první klub, platili členové poplatek padesát dolarů. Ukázalo se, že členství je otázkou prestiže a většina, kdo si ho zaplatila, se do klubu vůbec nepodívala. A těch několik desítek tisíc, co tak učinili, vyprázdnilo pod vlivem vnadných slečen své peněženky až do dna. Není divu, že se počet Playboy klubů a později kasin od té doby hodně rozrostl.

Logo bylo hotové za půl hodiny

Přes všechno výše popsané byly začátky Playboye extrémně skromné. Heffner připravoval první číslo doslova na koleni ve svém chicagském bytě.

Symbol králíčka podle svých slov zvolil kvůli sexuálnímu podtextu a hravosti. Logo pak nechal nakreslit prvnímu výtvarnému řediteli časopisu Artu Paulovi.

„Kdybych býval věděl, jak se ten králík stane důležitým, asi bych si dal pořádně záležet a několikrát ho předělal. Takhle platil hned první pokus, který byl hotov asi za půl hodiny,“ vzpomíná dnes Paul.