MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Tenhle stadión je jeden z největších a nejlepších na světě a trochu té fotbalové svátosti se za 33 euro za jeden lístek přeneslo i na mně. Celkem bylo v ochozech přes sedmdesát tisíc lidí a pohled na ně bylo jedno velké divadlo.

Z hlediště přímo tryskaly emoce. Po gólech domácí „Barcy“ se ze sedadel zvedaly všechny věkové kategorie. Důchodci, ženy, děti. Překvapilo mě, kolik tam bylo dětí se svými prarodiči, dokonce i babičky si přišly zafandit. Všichni se bavili, pojídali, křičeli, mávali vlajkami a šálami v barvách svého klubu.

Ještě teď mi běhá po těle husí kůže, i když ani pořádně nevím, co je penalta. Byla to úžasná atmosféra, elektrizující. I kdybych měla zavřené oči, cítila bych, co se na trávníku děje.

Domácí fanoušci bezvýhradně milují své hráče, ale soupeři nedarují absolutně nic. Tak třeba když útočící hráč nakopl míč, ten se odrazil od obránce a trefil jej přímo do obličeje, stadión se mohl potrhat smíchy.

Hráč se svalil k zemi a celý stadión se svorně smál okázalým „Ha! Ha! Ha!“ Až mi ho chudáka bylo líto. Představa, že se mi vysmívají tisíce lidí… Výsměch přitom sklidili i ti hráči, kteří se marně snažili prokličkovat k domácí brance.

Naopak když střídal miláček publika Messi, celý stadión povstal, s napřaženýma rukama se klaněl do půl pasu a sborově vyvolával jeho jméno. Bylo to jako v buddhistickém chrámu, fotbal je asi opravdu novodobé náboženství. Alespoň v Barceloně to platí beze zbytku.

Hráči domácích jsou na nejrůznějších reklamních plakátech po celém městě snad na každém rohu. A vidět všechny ty hvězdy nejen na plakátech, ale i na vlastní oči – Ronaldinha, Messiho, Eto´a, který ten večer vstřelil slaboučkému Levante hattrick – to byl v kombinaci s nezapomenutelnou atmosférou v hledišti parádní zážitek i pro mne.

Co mi ale na Nou Campu opravdu vadilo, to byl hlad a žízeň. Stánků s občerstvením je na stadiónu dost, ale zároveň u nich nefungují žádná civilizační pravidla. Nejsou tu fronty, všichni se natlačí kolem pultu s občerstvením a křičí.

Kdo je nejhlasitější, ten dostane kus žvance i pití. Když jste ale hlasití anglicky, nestačí to. Musíte být hlasití ve španělštině nebo ještě lépe – katalánštině…

Další nevýhodu má Nou Camp v tom, jak je velký. Je celkem těžké najít správný vchod, pokud půjdete ze špatné strany, nachodíte rovnou stovku jarních kilometrů. Je lepší si nejdříve vše ověřit na mapě, pak koupit lístek k nejbližší bráně.

Den po zápase jsme se zastavili i v muzeu. To je umístěno přímo v útrobách stadiónu, je třípatrové a vstup stojí osm eur. Když ještě trochu připlatíte, dostanete se i do šaten a na okraj trávníku. V muzeu se můžete vyfotit s napodobeninou trofeje Ligy mistrů, v pozadí s fotografií našlapaných tribun Nou Campu.

Je tu spousta fotek, upomínkových předmětů, plakátů, programů, samozřejmě dresů, kopaček a starých kožených míčů. Pouštějí tu videozáznamy nejlepších gólů, můžete také nakouknout do modelu původních šaten v životní velikosti.

Z muzea se také dostanete na prázdné ochozy, v tom nezvyklém tichu oproti dnu zápasu působí Nou Camp jako další z barcelonských kostelů.

Tak trochu jsem se v Barceloně zařadila mezi fandy klubu, kterých je na celém světě už hodně přes sto tisíc. Říká se jim "culés", což je kuriózní název odvozený od slova "cul", což znamená v překladu zadek či prdel. To je odkaz na zadky fanoušků, kteří kdysi balancovali na vnějších zdech někdejšího stadionu v obvodu Les Corts.

Takový malý, neoficiální "culés" jsem nyní i já.