Strach sídlí na tichém kopečku

Ach, ti Japonci
Japonci mají monopol na umělecké hry. Jejich výtvory jsou pro Evropany často nepochopitelné, ale pokud už si oba rozličné světy rozumí, stojí to za to. Namátkou zmiňme ságy Final Fantasy či Metal Gear Solid – obě se vyznačovaly filmovostí a tvůrce druhého jmenovaného projektu je dokonce nazýván herním režisérem (FF už se dokonce vlastního snímku dočkalo, MGS to nejspíše nemine). V těchto hrách je zkrátka něco více než zábava – duch, atmosféra, pocity.

Nejinak je na tom i Silent Hill, u kterého se pocitová složka nese ve výrazně depresivním a melancholickém duchu. Ten dokáže věru vystrašit, obzvlášť ve spojení, kdy se sny začínají měnit v realitu a naopak.

Člověk pak neví, zda proti němu ty neuvěřitelné kreace nestvůr skutečně stojí, nebo se za chvíli probudí. Je to ale úplně jedno, protože strach se dostaví každopádně.

Zážitek nepřijde hned
Silent Hill mají mnozí za těžko uchopitelný zážitek. Na vztahu k této hře je potřeba pracovat. Nepřijde hned jako v průměrné akci, ale pomalu si ho budujete. V žádném ze čtyř dosud vydaných dílů vám nebude docela jasné, co se vlastně děje – série má velice spletitou mytologii, která se dá vykládat mnoha způsoby. A v tom je její kouzlo. Každý si tu může najít kousek sama sebe.

Příběh je složitý, a pokud bychom ho měli ověnčit nějakým přízviskem, zvolili bychom „japonský“. V případě, že si dáte s rozkrýváním nitek práci a budete objevovat hrozivé chvíle, ať už pohledem do minulosti či v reálném čase, nedokážete vůči Silent Hill zůstat chladní. Jen dodejme, že děj hýří různými sektami, rituály, na první pohled nereálnými situacemi atd.

Co z toho asi bude
Z popisu hry jste jistě pochopili, že Silent Hill není úplně snadnou látkou ke zfilmování. Hry jsou velice pomalé, obvykle se v nich bojíte toho, co nevidíte, a když už něco vidíte, pak je to tak příšerné, že není jisté, zda by to diváci v kině unesli.

Režisér Christopher Gans se s nelehkým úkolem ale popasoval se ctí a podle mnohých jde o jednu z nejlepších herních adaptací do hollywoodských poměrů za poslední léta.

Na diváka se z plátna přenáší přesně ona tajuplná atmosféra, jako když sedí před monitorem. Frenetickou akční podívanou nečekejte – mnohem spíše si užijete objevování temných koutů, útěků před zprvu neviděnými hrozbami či hodně netradičních výjevů. Monstra jsou přitom spíše nápaditá a děsivá než opravdu nechutná.

U Silent Hill ale více než v případě jakéhokoliv jiného filmu na herní motivy platí, že si ho příliš neužijí ti, kdož nemají potřebný základ v podobě herních příběhů. Hlavní dějová linka je tu sice zcela jasná, ale spoustu náznaků pochopí pouze vyvolení.

Takhle nějak by se filmy podle her měli dělat – nikoliv pro masové publikum, ale pro fandy. Příklad Silent Hillu ukazuje, že i to se vyplatí. Už teď se pracuje na pokračování.

Hra: