MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Planeta Země je rozdělena na dva zcela oddělené hospodářsko-politické celky. Vzájemná izolace ještě nikdy v historii nebyla tak propastná. Dosáhla takového stupně, že lze hovořit spíše o dvou úplně nezávislých světech. První z nich – Východní Unie – je tvořena územím historického Sovětského svazu, Skandinávie, Mongolska, Číny, Japonska, Indie, Pákistánu, Iránu, celé jihovýchodní Asie, Austrálie a Tichomoří. Počet obyvatel nepřevyšuje dvě a půl miliardy a trvale klesá.

V důsledku rozsáhlého nukleárního konfliktu ve střední Asii na počátku třicátých let jedenadvacátého století došlo k velmi výraznému úbytku populace. Počet přímých válečných obětí přesáhl sto šedesát miliónů. Sekundárním efektem, způsobujícím další snížení počtu obyvatel, byla panická hrůza plodit potomky, byť skutečné radioaktivní zamoření fakticky tak vysoké riziko nepředstavovalo.
Důvodem konfliktu byla vojenská operace Spojených států amerických v Pákistánu, který se, v důsledku vojenského převratu, de facto rozpadl. V následné občanské válce postupně přešla větší část armády do tábora fundamentalistických vzbouřenců.

Americká vojenská intervence měla za cíl svrhnout takzvanou Waziristánskou vládu (podle území na severozápadě Pákistánu, již dříve ovládaném vzbouřeneckým hnutím Taliban), znovu sjednotit zemi a zamezit riziku použití jaderných zbraní, které měla pákistánská armáda k dispozici. Díky mimořádně silnému odporu, na který americká armáda narazila, zvažoval Pentagon použití taktických raket s nukleární hlavicí proti nejvýznamnějším nepřátelským cílům. Povstalecká armáda podlehla panice rozšířené ruskou tajnou službou, a použila, ve stavu domnělé krajní nouze, svoje jaderné zbraně jako první. Její raketa zničila část americké námořní flotily v Arabském moři. Odpovědí byl masivní jaderný protiúder, a to i přes zásadně odmítavé stanovisko Ruska a Číny. V atmosféře naprostého zoufalství zaútočila pákistánská armáda svými raketami s nukleární hlavicí také na severozápadní Indii, která vystupovala v roli aktivního spojence USA. Indie bleskově odpověděla stejným způsobem. Díky tajné bilaterální dohodě Ruska a Spojených států se nakonec podařilo zamezit konfrontaci supervelmocí a globální apokalypse. Výsledek konfliktu byl přesto děsivý. Dříve hustě osídlené oblasti povodí Indu byly vymazány z mapy. Radioaktivní spad zamořil i tisíce kilometrů vzdálené oblasti. Celý svět byl otřesen a vina byla dávána z velké části Spojeným státům, které konflikt zahájily. Vítězem se stala ruská a čínská diplomacie. Hysterická nenávist vůči západu začala rychle sjednocovat „proti-euro-americkou alianci“...

Mezi Ruskem a Čínou byla uzavřena průlomová smlouva o spolupráci, která si postupně získala podporu všech států budoucí Východní Unie. Strategicky významná byla účast Austrálie a Nového Zélandu. Politické aspekty této struktury, která rychle vytvořila protiváhu Evropské unii a Spojeným státům americkým, byly zesíleny hospodářskými úspěchy, zejména když se začala objevovat velmi reálná možnost zvládnutí termojaderné fúze, kde Rusko, Čína a Japonsko již delší dobu určovaly směr a tempo v celosvětovém závodě o prvenství. To se zakrátko podařilo docílit. Řízená termojaderná syntéza byla zvládnuta. Tuto strategickou technologii bylo nutno okamžitě zabezpečit proti rivalům ze západu, což se rovněž podařilo. Výsledkem tohoto kroku bylo nebývalé napětí, srovnatelné s obdobím studené války druhé poloviny dvacátého století. I přes revoluční technický úspěch nebyla Východní Unie schopna dosáhnut celosvětové hegemonie. Nicméně tomuto cíli se rychle blížila, vzhledem k bezprecedentní ztrátě energetických zdrojů celého zbytku bývalého ekonomicky vyspělého světa.
Vyčerpaný a po pákistánském konfliktu vnitropoliticky značně rozvrácený západní svět byl schopen na události na východní polokouli reagovat jen pasivně, spuštěním druhé „železné opony“ a z posledních sil dotvořeným obranným systémem, do kterého byla zahrnuta i Jižní Amerika, Afrika a z vojensko-taktických důvodů i Antarktida.
Druhá „studená válka“, vzhledem k technickým možnostem, přinesla, mimo jiné, další důsledek – byly zlikvidovány všechny vojenské i civilní satelity a nebe nad planetou Zemí se, po sto letech nadějného dobývání vesmíru, zcela vyprázdnilo (tedy kromě neužitečného kosmického smetí a zbytků družic). Západní část světa se rozhodla zabarikádovat ve svých pozicích. Vzhledem k rozdílným vývojovým trendům se tak podařilo až neuvěřitelně rychle a dokonale rozdělit planetu na dvě zcela odlišné civilizace.

Východ ovládal termonukleární fúzi. Západ nikoliv. To také předurčilo budoucí podobu společnosti v obou částech planety.

Východní Unie oplývá nadbytkem levné a čisté energie. Společnost nezná v pravém slova smyslu ekonomický nedostatek. Může si dovolit nebývalý luxus pro naprostou většinu svých obyvatel.

Východní Unie musela ve svých počátcích čelit mnoha separatistickým snahám. Vláda „pevné ruky“ proto velmi důsledně realizovala politiku zformovanou rusko-čínskou doktrínou omezené suverenity historických států a národů. Zasahování do nezávislosti médií a postupná demontáž politického pluralismu byly nutné podmínky úspěchu. Vidina západního nepřítele působila v tomto ohledu jako nesmírně významný faktor, podporující udržení celistvosti tak rozsáhlého územního celku. Také definice občanských svobod, známé na začátku jedenadvacátého století, musely vzít za své. Za každou cenu bylo potřeba udržet pořádek a řád. Pro tento úkol má nyní státní aparát k dispozici téměř dokonalý bezpečnostní systém. Je založený na nepřetržitém monitoringu pohybu a chování všech obyvatel. Tato technologie – autonomně řízená umělou inteligencí – využívá přímé spojení mozků všech jednotlivců s implantovanými čipy. Díky tomuto opatření se podařilo vyřešit problém terorismu a kriminality vůbec.

Kapitalistické vlastnictví nabylo nových flexibilních forem přizpůsobených prudkému rozvoji technologií a způsobu výroby, distribuce a prodeje. Všechno funguje ve většině případů zcela bez zásahu člověka. Majiteli většiny firem už nejsou klasičtí akcionáři, ale autoři nápadů, které v dané struktuře ekonomické jednotky vytvořily finančně vyjádřitelnou přidanou hodnotu. V praxi to znamená, že průmyslový podnik je vlastně virtuální soubor zlepšovacích návrhů, které se jako cihla k cihle přidávají a pomocí plně automatické robotizované infrastruktury aplikují. Vše probíhá v globální síti podobné internetu, která se nyní nazývá HYPERNET a zahrnuje v sobě opravdu všechno, včetně přístupu do vědomí všech obyvatel prostřednictvím implantovaných čipů (to se právě také využívá pro účely ochrany veřejné bezpečnosti). Přístup do sítě HYPERNET – díky zmíněným čipům – probíhá přímo z vědomí uživatele. Není tedy zapotřebí žádný počítač, monitor nebo mobilní telefon. Stačí jen pouhá myšlenka.
Vnitřní sociální struktura Východní Unie je po padesáti letech nepřerušeného vývoje poměrně komplikovaná. Občané jsou rozděleni na klasifikované kategorie několika stupňů a neklasifikovaný zbytek. Pro klasifikované občany již neexistují peníze a tedy pro ně odpadla celá řada nepříjemných starostí. Tito občané mají téměř neomezený přístup ke všemu dostupnému zboží a službám v rozsahu, který je pevně, nicméně velkoryse definován a aplikován. Zneužívání tohoto privilegia k neúměrnému osobnímu obohacovaní už není problémem.
Neklasifikovaní občané žijí, po stránce politické samosprávy, způsobem připomínajícím život na začátku jedenadvacátého století, nicméně jejich moc je v mnoha ohledech limitována. Vzájemný kontakt klasifikovaných a neklasifikovaných občanů je zcela minimální. Každá skupina žije v podstatě ve „svém“ společenství z hlediska správního i ekonomického. Případné problémy neklasifikovaných občanských samosprávných celků nijak neovlivňují životy klasifikovaných občanů. Klasifikovaná skupina má rovněž formální samosprávné jednotky s lokální politickou reprezentací, jejíž pravomoc je v přesně vymezených oblastech ze zákona nadřazena pravomoci reprezentace neklasifikovaných.
V čele Unie stojí prezident volený na 12 let přímo všemi klasifikovanými občany. Sám jmenuje a řídí jedenáctičlennou vládu. Zákonodárnou protiváhou je 499členný senát Unie, který je ze dvou třetin (přesně 332) přímo volen klasifikovanými občany pro každý územní celek (mandát senátora na 12 let) a z jedné třetiny (přesně 167) doplňován prezidentem (mandát na doživotí). Všichni senátoři mají, kromě zákonodárných povinností, právo navrhovat klasifikace občanů (klasifikace zatím není dědičná). Všechny navržené klasifikace schvaluje prezident. Klasifikovaný občan je automaticky členem neformální „rady“, a to vždy ve městě nebo regionu, kde se právě fyzicky nachází. Takováto rada má relativně široký mandát k rozhodování. Volí, rovněž na 12 let, primátora města nebo regionu a na základě předložených návrhů výkonného výboru, jmenovaného primátorem, schvaluje všechny veřejné projekty a vystupuje také jako rozhodčí ve věcech vkusu, zejména pak v otázce architektonické podoby měst a vůbec všech veřejných míst. Na vnější podobu čehokoliv, ovšem s výjimkou lidí samotných, je všeobecně kladen velký důraz.

Ve Východní Unii se prosazuje umělý společný jazyk jen velmi pomalu a tak se ve společnosti klasifikovaných občanů lze vedle pozůstatků historických jazyků domluvit angličtinou, značně zdevastovanou různými technickými vlivy i tím, že angličtina nebyla téměř pro nikoho v tomto regionu nikdy jazykem mateřským.

Kapitola 1

Východní Unie. Metropolitní oblast Tokia, čtvrť Kanagawa, hotel Hidak

„Dobré ráno. Je 6 hodin 21 minut, úterý, 1. června roku 2100. Doba pro zahájení optimálního využití dne. Vaše schopnost zvládat pracovní úkoly nevyžaduje další instrukce. Vaše schopnost komunikace s jinými živými subjekty rovněž nevyžaduje instrukce. Ve vašem imunitním systému byla zjištěna odchylka kategorie A3. Do doby další analýzy vyžaduje úpravu výživy. Tato informace bude upřesněna při volbě vašeho menu,“ ozvalo se v apartmá hotelu Hidak, ve čtvrti Kanagawa na jižním okraji metropolitní oblasti Tokia, kde byl v místě zrušeného rozsáhlého muzea zpracování ropy, při pobřeží Tokijského zálivu, nedávno vybudován velmi atraktivní rezidenční komplex.
Třicetiletý inženýr Boris Konopeshko, YC (občan druhé nejvyšší klasifikované kategorie), velící důstojník výzkumné centrály spojených bezpečnostních sil Východní Unie v Moskvě, na hlas svého virtuálního PARTNERA nijak nereagoval. Řeč, kterou právě vyslechl, byla rutinním souborem informací, tvořící naprogramovaný „budíček“. Její rozsah, tón i emoční zabarvení se dalo, podle přání majitele, kdykoliv a zcela libovolně upravit.
Výrobci zařízení, jakým je virtuální PARTNER, byli toho názoru, že obrovský přebytek funkcí a možností nastavení je dobrá věc. Tak tomu bylo už před sto lety například u mobilních telefonů.

„Přejete si dále komunikovat bez hlasového rozhraní (pouhým přenosem myšlenek) mužským, nebo ženským hlasem?“ Ozval se opět ZUMI (výrobní jméno virtuálního PARTNERA a osobního asistenta nové generace).
„Podle zjištěných hodnot všech analyzovaných parametrů doporučuji hlas mužský.“
Opět žádná reakce.
„Přejděte prosím do regenerační kabiny.“
Boris prošel z prostorného oddělení pro odpočinek (považujme ho pro zjednodušení za ložnici) do oddělení pro regeneraci (snese srovnání s koupelnou a tělocvičnou zároveň), rovněž prostorné místnosti připomínající zimní zahradu.
„Mám pro vás potěšující informaci. Vaše svalová hmota dosahuje vámi definované úrovně. Barva vaší kůže dosahuje rovněž vámi definované úrovně.“
Boris byl jedním z mála, který stále pokládal sport, tělesnou zdatnost a fyzický vzhled za důležité hodnoty.
Vystoupil po krátkém teleskopickém minischodišti do regenerační kabiny.

Byla to vlastně speciální nádoba vytvarovaná tak, aby se uvnitř dalo pohodlně usadit na cvičící stroj, zcela ponořený v teplé vodě s množstvím rozpuštěných solí a jiných přísad. Nad hladinou vody v kontejneru zůstávala pouze hlava. V tomto zařízení se na pneumatických odporových plochách, těsně obepínajících (jako chapadla) trup i končetiny, prováděl svalový trénink a souběžně také celková očista. Po intenzivním posilování byla v několika sekundách všechna voda vypuštěna, tělo namasírováno úzkými proudy studené a horké vody, stříkající z velkého množství miniaturních trysek. Pak následovalo umytí hlavy a obličeje (rovněž automatické) a závěrečná sprcha. Nakonec pak osušení teplým vzduchem. Ručníky se již delší dobu nepoužívaly.

„Přejete si během regenerace konverzaci s partnerem, hudbu a nebo umělecké vizuální efekty?… Podle zjištěných hodnot všech analyzovaných parametrů doporučuji konverzaci s partnerem.“
ZUMI nečekal na Borisovu případnou odpověď a po téměř neznatelné pomlce pokračoval úplně jiným, velmi melodickým mužským hlasem a důvěrným tónem:
„Chceš se ještě trochu projet po Tokiu?“ otázal se PARTNER Borise. „Ano, ale v 10:15 začínám v Aomori,“ odpověděl bez zájmu Boris.

Aomori je sídlo velitelství východního okruhu spojených bezpečnostních sil Východní Unie. PARTNER pochopitelně všechny podrobnosti Borisova časového harmonogramu znal.

„Zastavíme se na Ginze?“ pokračoval PARTNER v dialogu počítače a člověka. „Byl jsem tam už mnohokrát, ale jestli to doporučuješ, tak ano.“

Nebylo zvykem zásadně nesouhlasit s PARTNEREM, popřípadě s PARTNERKOU. Už mnoho let se jejich software podstatně neměnil a člověk svého dokonalého společníka bez masa a kostí respektoval.
Virtuální partner či partnerka byli původně naprogramováni tak, aby se co nejlépe přizpůsobili svému lidskému protějšku, nicméně vliv stroje na člověka nezůstal bez odezvy a po více než padesáti letech masového používání se nutně projevilo i přizpůsobení opačné…
Virtuální partner měl ovšem k dispozici i tělo. Na začátku jeho „éry“ to bylo to hlavní. PARTNER vznikl v podstatě jako revoluční sexuální pomůcka, a na konci čtyřicátých let jednadvacátého století to byl opravdu hit. Po raketovém vzestupu životní úrovně na konci let padesátých způsobeném zvládnutím termonukleární fúze a rozmachu jejího využití pro výrobu levné energie se ukazovalo, že subjekt s umělou inteligencí by mohl nahradit partnera biologického jako celoživotní druh či družka. Ve velmi mladém věku, kdy se člověk hlavně vzdělával a budoval základy budoucí kariéry, to přinášelo potřebné uspokojení bez konfliktů a zbytečných ohledů, přesně podle přání majitele. PARTNER byl věrným, vždy poslušným milencem a přítelem. V poslední době se dobře osvědčil model, který vystupoval v roli několika různých osob s rozdílným charakterem, například jako sluha, učitel, společník i společnice (to byl právě ZUMI, který komunikoval s Borisem).
Doba, než si člověk našel partnera skutečného, se neustále prodlužovala. Důsledkem tohoto trendu katastrofálně poklesla porodnost ve většině zemí Východní Unie. V roce 2069 poklesl počet obyvatel poprvé pod tři miliardy. Každým rokem pak dále klesal zhruba o dvacet pět milionů. Začátkem sedmdesátých let už jen necelých 20 % lidí uzavíralo klasické manželství do čtyřicátého roku života a počet dětí byl zřídka větší než jedno. Zajímavým jevem bylo rovněž to, že prudce rostl počet homosexuálů, ať již skutečných nebo „virtuálních“. Objevily se pokusy zachránit porodnost zákonem. Návrh na všeobecný zákaz virtuálních partnerů neměl šanci na dlouhodobý úspěch. Různé způsoby donucování párů a pak i svobodných žen k tomu, aby měly děti, byly rovněž problematické. Koncem sedmdesátých let se již významná část oplodnění i vývoje embryí začala odehrávat „ve zkumavce“. Tento překotný vývoj, po zkonstruování umělé dělohy a placenty, jednak poněkud pozastavil populační úbytek a navíc definitivně osvobodil ženy od jejich biologického handicapu...

Podstatná část dětí začala vyrůstat v rodině typu člověk–stroj. Jedním z rodičů, skutečně takto chápaný, se oficiálně stal virtuální PARTNER. Přestalo se rozlišovat (technicky vzato to nebylo možné), zda se jedná o homosexuální, nebo heterosexuální rodičovský pár.
Tento bezprecedentní vývoj provázely protichůdné názorové tendence a silné morální apely ze strany jednotlivců i vlády a senátu. V poslední době se začal zcela vážně projednávat převratný návrh zákona na takzvaný autonomně koordinovaný vznik biologického partnerství. V podstatě to znamenalo počítačem zprostředkovaný vznik reálného milostného vztahu žena – muž. Hlavní aktéři, tedy lidé, by ovšem nijak tento řízený proces nepociťovali. Jakoby náhodou by se seznámili se svými budoucími protějšky opačného pohlaví a navázali (za tiché podpory počítače přímo ovlivňujícího jejich vědomí) svůj kontakt. Z tohoto spojení by pak s velkou pravděpodobností vznikl předem určený počet potomků (právě produktivní biologická kompatibilita obou partnerů by byla hlavním cílovým parametrem řízeného procesu). Ani muž, ani žena by o tak zásadním ovlivňování svého vědomí neměli ani potuchy. Vše podstatné by fungovalo pod dohledem centrálního koordinačního počítače bez možnosti lidského zásahu. Software vhodný pro nasazení do tohoto projektu byl před necelým rokem dotvořen a otestován ve vojenské výzkumné základně v japonské Jokohamě.

Pokračování příště...

Pokud byste si chtěli knihu přečíst hned, můžete si ji objednat zde.