Osudné právo první noci

Celá událost se přihodila před tři sta lety, nicméně dodnes je záhadou, co se tenkrát doopravdy stalo.

Právo první noci, neboli nárok na panenství nevěsty, bylo zvyklostí, která se vyskytovala po celém světě. Toto právo náleželo majiteli panství, který se pasoval do role dobrodince uvádějícího nezkušené děvečky do tajů dospělosti.

Rytíř von Kahlbutz (1651 – 1702) nebyl coby voják zvyklý na nějaké servítky. Jednoho dne jej požádala o svolení k sňatku služka Marie Leppin toužící pojmout za manžela ovčáka Pickerta. Rytíř svolil pod podmínkou, že s ním pohledné děvče stráví noc. Marie ho poslala nevybíravě do háje, což byla v té době věc troufalá a neslýchaná. Středověký pán, byť měl na práva žen dozajista svůj názor, ji však nemohl jen tak znásilnit. Riskoval by oplétačky s církevním úřadem, který v těch časech bděl nade vším.

Kahlbutz na to šel tedy od lesa. Podle osvědčeného hesla „Není člověk – není problém,“ milého ovčáka tajně zprovodil ze světa. I kdyby naivně doufal, že se do něj pohledná děva zamiluje, nebo mu šlo jen o pomstu, nehezky se v ní spletl. Statečná dívka jej u soudu v sousedním panství obžalovala z vraždy.

O spravedlnosti ve středověku si můžeme myslet cokoli, avšak i tehdy musely úřady, pokud nechtěly ztratit vážnost, prošetřit každý závažný podnět. Christian von Kahlbutz byl povolán před soud, kde potvrdil, že s ovčákovou vraždou nemá nic společného. Na dotaz soudce, co soudí o příčině jeho smrti, s kamennou tváří odvětil, že do něj nejspíš udeřil blesk.

Soudce byl ochoten uvěřit téměř čemukoli, ostatně měl v repertoáru i čarodějnictví, nicméně věděl, že vysvětlení před naštvanou nevěstou neobstojí. Nabídl rytíři, že se může zbavit viny prostřednictvím očistné přísahy. Ten to samozřejmě rád udělal. Aby své přísaze dodal váhu, prohlásil: „Jestli jsem vinen, pak ať Bůh dopustí, že se mé tělo nikdy nerozpadne v prach.“ Na soudce udělala taková nápaditost velký dojem a rytíř mohl ještě dalších dvanáct let oblažovat své poddané láskyplnou péčí. Když roku 1702 zemřel, byl pohřben se všemi poctami v hrobce kostela v Kampehlu.

Historické prameny uvádějí, že se poté jeho přízrak zjevoval na nedalekém mostě přes říčku Swenze. Tuto informaci můžeme brát s rezervou, nicméně stala se jiná věc. V roce 1749 se nový majitel panství rozhodl rekonstruovat kostel. Vzal to hezky od podlahy. Rakve Kalhbuntzova rodu se rozhodl přemístit přemístit na místní hřbitov. Podle tehdejších zvyklostí byly rakve před znovupohřbením otevřeny.

Zatímco z příbuzenstva zbylo podle očekávání pár kostí, Christian von Kahlbuntz vypadal, jako by v rakvi spal. Nebožtíkovo zachovalé tělo bylo poté vystaveno v nové hrobce.

Během staletí sice rytířova vizáž poněkud utrpěla, nicméně stále vypadá lépe než někteří jedinci, než si dají po ránu kávu. Podívat se na něj můžete v Neustadtu, kde se, na dohled od Berlína, vysmívá času i spravedlnosti dodnes.