Demokracii už nemáme, nahradila ji liberální demokracie

Kdy se u nás završil přechod k liberální demokracii?

Zatímco transformace od lidové demokracie (socialismu) k demokracii se odehrál poměrně rychle a jako mezník lze označit 17. listopad 1989, přechod od demokracie k liberální demokracii měl daleko delší průběh. Proces byl završen nástupem Petra Pavla do prezidentského úřadu 9.3.2023. Tehdy zmizela poslední překážka – prezident republiky, který nebyl liberálně-demokratickým politikem, ale prostým demokratem, konkrétně z levé části politického spektra. Od té doby mají liberálně-demokratičtí politici vše. Nejen vládu, sněmovnu, senát a prezidenta, ale i média a školství, což je daleko důležitější. Dělení na pravé a levé politické spektrum vlastně ani v liberální demokracii nemá příliš význam, standardní konzervativní pravice a levice v ní nejsou.

Socialismus před rokem 1989 je dnes už předminulým režimem

V předlistopadovém období u nás byla lidová demokracie. Lidově-demokratičtí politici byli členové zejména Komunistické strany Československa, ale i Lidové strany, dnešní vládní KDU-ČSL. Po změně režimu došlo k uvolnění regulací a vzniklo mnoho politických stran a hnutí, některé byly pravicové, jiné levicové, některé konzervativní, monarchistické, či vlastenecké. A jiné, už tehdy, liberální. Samozřejmě, přechod od lidové demokracie ke standardní demokracii se nestal v jediný den, už celý rok 1989 byl neklidný. Sedmnáctý listopad byl symbolickým předělem, ještě po něm vládla KSČ několik měsíců, než byly první svobodné volby. Dnes máme prezidenta, který byl vychován komunistickým režimem, a co víc, byl dokonce loajálním vedoucím základní organizace a součástí silové složky režimu. Mnozí proto mají názor, že po třech polistopadových prezidentech máme dalšího předlistopadového prezidenta. To platí ovšem pouze v případě, že lidovou a liberální demokracii házíme do stejného pytle. Oba režimy jsou sice k sobě blíže, než ke standardní demokracii, rozdíly mezi nimi však jsou značné. A je i důležité promítnout jejich položení do našeho geografického umístění a taky aktuálního i tehdejšího globálního a evropského rozložení sil.

Jak se liší liberální demokracie od demokracie jako takové?

Standardní demokracie je zjednodušeně řečeno vláda většiny. Veškerou moc mají volení zástupci lidu, kteří na základě výsledků voleb prosazují svůj program. Podle toho, jak se jim to daří, uspějí či neuspějí v dalších volbách. V demokracii se ctí názor politických protivníků z jiných stran a každý má právo svůj názor vyjadřovat, aniž by z toho měl jakékoliv problémy. Hezky vyjádřil demokratický princip svobody slova francouzský filozof Francois Voltaire přibližně v tomto smyslu: „Váš názor je naprosto opačný, než mám já, ale budu dělat všechno pro to, abyste jej mohl svobodně hlásat“. Tak to u nás fungovalo dlouhá léta po Sametové revoluci.

Naproti tomu liberální demokracie nerespektuje všechny názory, ale pouze určitý „názorový koridor“. Kdokoliv se od něj odchýlí, je liberální demokracií ihned nálepkován. Zatímco demokracie prosazuje z principu to, co chce většina, liberální demokracie často vnucuje lidem něco velmi okrajového, pro většinu společnosti naprosto nezajímavého. Koho v devadesátých letech zajímalo nějaké LGBT nebo pozitivní diskriminace určitých menšin? Tyto pojmy sice existovaly, ale nikdo je netlačil, protože většinovou společnost naprosto nezajímaly a negenerovaly ani žádné významnější problémy. Liberálně-demokratičtí politici navíc nectí demokratický princip svobodného vyjadřování a své názorové protivníky všemožně potlačují. Zatímco lidová demokracie před rokem 1989 nazývala své odpůrce „pomýlenými“, liberální demokracie používá například slova „dezinformátoři“ nebo „dezoláti“. Minulý rok liberálně-demokratický režim sáhl k fyzické blokaci a zákazu nepohodlných médií. Naopak, liberálně-demokratické informační platformy, jako je například Bakalovo Aktualne.cz nebo Respekt, se těší jeho velké podpoře. Jak je dnešní „libdem“ vláda antidemokratická lze vidět i na složení vedení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Zatímco v minulém volebním období liberály nenáviděný Andrej Babiš umožnil opozici čtyři ze sedmi míst ve vedení – konkrétně ODS, KSČM, SPD a Piráty, dnes má opozice pouze dvě místa ze sedmi, SPD je navíc zcela vynechána.

Úpadek jako za komunistů

Jenže dnešní režim má jeden problém. Zabývá se zbytečnostmi, které nepřinášejí žádný užitek a tím tratí čas a prostředky na důležité věci. Fungujícím subjektům peníze bere a dotuje zbytné věci. Tak to dělali komunisté, až zkrachovali. Liberálně-demokratičtí politici mají v sobě taky určitý podíl nafoukanosti. Rádi poučují jiné, co si mají myslet a jak se chovat, dokonce poučují i jiné země, často světové velmoci. A tak, aniž by si toho ve své nadutosti všimli, naše země a s ní celá EU pomalu zaostává. Jestli byl někdo v poslední době v Dubaji nebo třeba v Šanghaji, ví, o čem je řeč. Po návratu do české kotliny má našinec pocit, že se vrátil do minulého století. Politici by se neměli chovat k jiným zemím nadřazeně, mohli by být pak nepříjemně překvapeni. A vůbec, co to přinese obyčejným lidem? Když liberálně demokratičtí politici budou vytěsňovat obchod s různými jim „nepohodlnými“ zeměmi, pro obyčejné pracující to bude znamenat jen zdražení zboží (menší konkurence) či propouštění a v konečném důsledku zvýšení chudoby. Stejně jako kdysi lidová demokracie, tak i dnešní liberální demokracie často útočí na naprosto přirozené věci. Dříve to byl například obchod se „Západem“ a soukromé vlastnictví, dnes je to rodina a obchod s „Východem“. Z toho asi obyčejní lidé žádný užitek mít nebudou. Oba režimy se také snaží nutit občany, aby se nesetkávali s „nesprávnými“ lidmi. Své o tom ví děkan Národohospodářské fakulty VŠE Miroslav Ševčík, který je známý konzervativními názory. Účastnil se protivládní demonstrace letos na Václaváku, ovšem už v době vlády liberálně-demokratické koalice. Kdyby to bylo před pěti lety na akci liberální neziskovky „Milion chvilek pro demokracii“, problémy by zřejmě neměl.

Zatímco lidově-demokratickým politikům se hovorově říká „komouši, rudoši, nebo komáři“, u liberálně-demokratických to je „liberasti, libtardi či progresivisti“. Na rozdíl od jasně viditelných komunistů a vlády jejich jediné strany, liberasté prorostli do různých politických subjektů, které ovládli. A proti těm, kde nejsou, vedou zuřivý mediální lynč. Zatímco například v USA má liberální demokracie velmi silnou opozici v podobě republikánů, u nás vládnou (i s pomocí médií) naprosto pohodlně.

A co dnešní politické rozložení sil?

Strany vládní pětikoalice (ODS, KDU-ČSL, TOP09, STAN a Piráti) jsou dnes všechny liberálně-demokratické. Nemá tedy příliš cenu mezi nimi přecházet, otěže moci drží společně a v klíčových věcech mají jednotné názory. Ovšem variantou k nim není dnes už ani mimoparlamentní Sociální demokracie. Její vedení pod taktovkou současného předsedy Michala Šmardy vyloučilo kandidátku na předsedkyni Janu Turoňovou ze strany pouze proto, že se setkávala s „nesprávnými lidmi“. Typický příklad liberálně-demokratického „vytěsňování“ nepohodlných. Koneckonců, vedení současné Sociální demokracie se spojilo s miliardářem Janem Bártou, který se nijak netají s tím, že chce ze Sociální demokracie udělat liberální stranu, vyhnat z ní „toxické“ členy a zabránit tak odstavení „libdem“ od moci a návratu například Andreje Babiše. Smutné na tom je, že jak tato partaj, tak i tradiční strany ODS i KDU-ČSL dříve liberálně-demokratické nebyly.

Pokud jste zastánci liberálně-demokratické vlády, je tedy celkem jedno, které politické straně z vládní pětikoalice to hodíte a chybu neuděláte ani volbou Sociální demokracie pod vedením Šmardy. Přecházet od jedné ke druhé však nemá valný smysl. Jestliže jste ale zastánce tradiční demokracie, musíte se porozhlédnout v jiných vodách.

Zdroje:

(1) https://www.prahain.cz/politika/kandidatce-na-predsedkyni-cssd-zakazuji-vystupovat-12039.html

(2) https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/odvolani-sevcika-rektor-vse-petr-dvorak_2306272044_epo

(3) Newslettery IVK duben-červen 2023

Anketa