Filmové titulky z webu przní jazyk

Vaším snem je dělat jen to, co vás baví. To si přeje většina z nás. Jak se vám to daří?

Myslím, že dobře. Ale nic není černobílé. Někdy taky dělám práci, která se mi hnusí, ale je dobře placená a mám ji za víkend hotovou. Potom se zase věnuji věcem, které mě baví víc.

Jakou práci byste ale nikdy nevzal?

Třeba uklízeče v pornokině... Ale takových profesí bude asi víc. Já bych v životě nechtěl dělat většinu věcí, hlavně bych nikdy nechtěl mít jen jednu profesi.

Tak začneme od začátku. Původně jste tvořil počítačové hry. Jak jste se k tomu dostal?

Když mi bylo asi deset let, což bylo v roce 1978, tak neexistovalo, že by někdo měl doma počítač. Strýček mi tehdy půjčil programovatelnou kalkulačku. A tím to začalo. Byl jsem jeden z prvních lidí u nás, který se stal známým díky tomu, že dělá počítačové hry. Bylo mi asi 12 nebo 13 a tvořil jsem první hry na tehdejší mikropočítače.

Co to obnášelo?

Ještě samozřejmě nebyl internet, nebyly dokonce ani diskety a vše se tedy nahrávalo na pásky, které mezi sebou lidé šířili. Na páskách jsem jako autor uváděl své telefonní číslo a lidé mi opravdu volali i z druhého konce republiky, že hrají mou hru a potřebují s něčím poradit.

Jaké to byly hry?

Dnes se diskutuje o tom, zda můžeme brát videohry jako určitou formu umění. Tehdy ale opravdu ne. Tenkrát tam běhala zelená tečka a zdrhala před dalšími dvěma žlutými tečkami. Navíc já jsem byl snad první, kdo sem přinesl textové hry, kde nebyla žádná grafika, jen textové pole. Napíše vám to ´Jsi v místnosti, kde je trpaslík a zlatá cihla. Co uděláš?´ Vy napíšete ´zabiju trpaslíka´ a hra odpoví ´dostals přes hubu´. Já jsem nevynalezl tento styl her, ale byl jsem první, kdo je začal dělat česky. Tím jsem si získal svou „slávu“.

Hrál jste hry, které jste sám vytvořil?

Rozhodně. Já jsem své hry tvořil především proto, že to bylo něco, co jsem sám chtěl hrát. Samozřejmě u logických her to postrádá smysl. Pointa hry je tady přijít na správné a logické řešení. Autor tedy nemá ke hraní důvod. Ale ostatní hry, jako moji variantu tetrisu nebo střílečku, jsem vytvářel hlavně pro svou zábavu. Dokonce jsem zastával i filosofii, že by mě hra měla bavit delší dobu, než mi zabralo její naprogramování.

Jak se člověk od programování her, z počítačového světa, dostane k filmům?

Náhodou. Těsně po revoluci, když začal nápor amerických filmů u nás, mě doporučil kamarád svému známému, filmovému distributorovi. Zrovna potřebovali někoho na simultánní tlumočení novinářských projekcí. Předtím jsem pro jednoho zelináře překládal ilegální videokazety. A tak jsem se dostal i do legálního světa filmu. Potom už to šlo ráz na ráz a překládám až do současnosti.

Ilegální video pro zelináře? Co si pod tím představit?

Ten člověk vlastnil obchod se zeleninou a vlastnil restauraci na Ořechovce. Přivydělával si distribucí pirátských kazet. Já doma neměl ani video, takže jsem sedával u něj v bytě a překládal. Za jeden film mi tenkrát dával 100 korun a pro mě to byly velké peníze.

Zpět k současným filmům. Vaší hlavní činností je titulkování. Jak to vlastně probíhá?

Nejdříve se rozhodne, který film budu překládat, titulkovat. Buď mě osloví distributoři, nebo si osobně nějaký zajímavý film vyhlédnu. Poté přijde dialogová listina. Je to přepis filmu slovo od slova a někdy jsou připojeny i vysvětlivky slovních spojení. Špatné překlady znamenají, že byl překladatel líný koukat na vysvětlivky. Když na ně koukáte, máte vysvětlené, co jednotlivě znamená každé „fuck“, které se ve filmu objeví.

Kolik času zabere překlad?

Je možné to v pohodě zvládnout i během čtyř až pěti dnů. Během této doby vidím film dvakrát až třikrát. Potom následují korektury s dramaturgem.

Názvy se v českém znění velmi často liší od originálu. Vzpomenete si na nějaký zásadní odklon od původního názvu?

Těch je opravdu dost. Když jsem vymyslel název Černočerná tma (Pitch Black), distributor ani nechápal, že původní název právě tohle opravdu znamená. Ještě před pár lety většina distributorů ani neuměla pořádně anglicky. Na obranu autorů názvu filmu je potřeba říct, že často musejí vytvořit název dávno předtím, než skutečně mají možnost daný film vidět. Navíc nezřídka bývá originál nepřeložitelný. A to není jen v názvech, ale i v samotném překládání dialogů. A právě to je nejzajímavější na překládání, proto to dělám. Každou chvíli se objeví vtip nebo narážka, která ne že by nešla přeložit dobře, ale nejde přeložit vůbec. Zcela vymizí původní vtip. Překlad tedy znamená někdy vymyslet něco úplně jiného, co v českém divákovi vzbudí obdobné reakce jako v originálním znění. Třeba narážka na britského politika se nahradí narážkou například na Václava Klause.

Jsou při titulkování pravidla, která musíte bezpodmínečně dodržovat?

Jsou to spíš technická pravidla. Například to, že by nemělo být více jak deset písmen na jednu vteřinu filmu. Jinak bychom to nestíhali přečíst. A v tom je ta věda. Znamená to, že musíte řeč zkrátit o třetinu, ale vystihnout smysl.

Existuje žánr či film, který se vám obtížně titulkoval nebo jste to dokonce vzdal?

Žádný film jsem vyloženě nevzdal. Filmů, kde můžete být kreativní a kde se můžete vyřádit, bohužel není moc. Ale když už předem vím, že je ten film strašný, tak do toho nejdu.

Při překládání vidíte daný film i třikrát, máte pak ještě chuť na něj jít do kina?

Filmy, co chci překládat, si vybírám primárně právě proto, že si je budu chtít potom užít i v tom kině třeba s přítelkyní. A chci, aby to přítelkyně viděla správně přeložené a já abych jí nemusel vysvětlovat, co tam ve skutečnosti mělo být za vtip.

Co když jdete do kina na film, který jste nepřekládal a najdete v titulcích chyby. Seznamujete běžně své okolí se skutečným významem?

(smích) V průběhu filmu jen tehdy, když je tam vyloženě nějaká bota, která zamlžuje pointu. Jinak drobnosti vždy až po skončení filmu.

Vidíte nějaký vývoj v překladech filmů?

Samozřejmě, jak se mění řeč, mění se i jazyk používaný v překladech. Před pár lety jsem viděl Občana Kanea s titulky, které vznikly asi v 50. letech. Ty používaly zcela jiný jazyk, než užíváme dnes. Zaujalo mě, že tehdy bylo zřejmě zvykem překládat film pouze náznakově. V originále řekli tři věty a v titulcích byla jen jedna.

Co říkáte na amatérské titulky z internetu?
Rozvinutí internetové subkultury, která dělá amatérské titulky, to je poměrně nepříjemný mezník ve vývoji překladu filmů. Často ti lidé neumí ani česky. Poměrně mě zneklidňuje, že spoustě diváků to nevadí a za takové překlady jsou dokonce rádi. Už jsem se setkal i s názorem, že se někomu líbil víc ilegální překlad, než „ten od Fuky“ v kině. Připadám si duchem mladý, ale mladší generace asi przní jazyk podstatně víc než já.

Zabýváte se ještě i simultánním tlumočením?

Ano, stále. Díky nim jsem se dostal překládání. Přišel film, který nikdo neviděl a často k němu nebyla ani dialogová listina. Člověk tedy nemá absolutně nic před očima a překládá jen podle sluchu. Tam neexistuje, že stihnete všechno a už vůbec není čas, abyste si hráli s nějakými vtipy.

Když se nemůžete připravit, asi není nouze o silné zážitky, že?

Stane se. Nejhorší je, když před plným sálem řeknete něco špatně a v průběhu děje vám dojde, že jste řekl hloupost v protikladu s probíhajícím dějem. Potom musíte vypadnout z překladu a věc vysvětlit. No a často taky sejde technika, upadnou sluchátka apod…

Plakal jste někdy u filmu?

Každou chvíli. Dokonce bych řekl, že je to čím dál horší. Čím jsem starší, pláču i u naprostých blbostí. Dojmou mě i trapné a romantické spektákly. I u Armagedonu jsem snad brečel. Proto se mi ale filmy líbí. Jste na chvilku v jiném světě a můžete si dovolit hrát na ty dvě hodiny podle jejich pravidel. A to mě opravdu baví.