MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Dožívají se kolem stopadesáti let, což není vůbec málo, ale takový žralok grónský slaví narozeniny i více než čtyřistakrát. Škeble Arktika islandská se dožívá přes pět set let, houbovci dokonce přes dvě tisíciletí. Medúza rodu Turritopsis je díky své schopnosti kdykoli se vrátit do miminkovských časů prakticky nesmrtelná.

Na sopečném ostrově Svatá Helena, který si ze školy nejspíš pamatujete jako místo, kam vyhnali Napoleona Bonaparteho, žije želví kmet Jonathan. Je mu 187 roků. Osamělý ostrov v jižním Atlantiku však není jeho původní domovinou. Vylíhl se kolem roku 1832 na exotických Seychelách. Doživotní pobyt na Svaté Heleně dostal k padesátinám. Tou dobou tam však už nebyly ostatky slavného císaře, protože byly v roce 1840 převezeny do Francie ve slavném průvodu „Retour des Cendres“ (návrat ostatků). Od té doby je Bonapartův katafalk umístěn v pařížské Invalidovně.

Na rozdíl od Napoleona, který tu byl od roku 1815 nuceně internován, je Jonathan hýčkán. Na Svaté Heleně je želvák dokonce tak populární, že se dostal i na místní mince. Denně dostává nejlepší zeleninu a ovoce. Krunýř mu ošetřovatelé pravidelně drhnou kartáčem. Zlí jazykové tvrdí, že se už nemůžou dočkat, až ho vystaví. Už má dokonce napsaný oslavný nekrolog.

Ani Jonathanovi se nevyhýbají problémy starců. Díky šedému zákalu je prakticky slepý, a nejspíš ztratil čich. Sluch má však stále dobrý. Má se čile k světu, a dokonce se zajímá o želví samici Emmu, což je pro mnohé překvapením. Předtím žil totiž po 26 let partnerský život se vším všudy s Fredericou, ze které se ve finále vyklubal samec. Po tomto zjištění měli mnozí Jonathana za želvího homosexuála. Nikoho nenapadlo, že Fredericu dostal takříkajíc na příděl. A protože neměl jinou možnost, spokojil se s jediným dostupným příslušníkem svého rodu na guvernérově zahradě.  

Populace želv sloních, která dříve čítala čtvrt milionu jedinců, se v současnosti smrskla na pouhých dvanáct tisíc. Život na sopečných ostrovech tráví ve skupinách. Toulají se po bohatých pastvinách, válejí se ve sluncem vyhřátých loužích. Když se samcům zachce partnerky, nezdržují se namlouváním. Koušou ji a štípají tak dlouho, až to chudáka samici přestane bavit, a podvolí se. Po nějaké době pak naklade do vyhrabané jámy dvě až osm vajec. Tím její mateřská povinnost končí.

Nejspíš si říkáte, že takové kolosy, jakými želvy sloní bezpochyby jsou, nemají mnoho nepřátel. V případě nebezpečí si jednoduše zalezou do krunýře, a nikdo na ně nemůže. To bohužel platí jen pro ty dospělé. Na mladé si troufne třeba kočka, nebo dokonce potkan. 

Možná želvám závidíte jejich dlouhověkost. Baští jen zdravé věci, jsou vegetariány, pomalu dýchají, pomalu lezou... Želvy sloní zkrátka s ničím nespěchají. Ani se stárnutím. Ale upřímně, chtěli byste jejich pomalý metabolismus, denně bahení koupele, a při milování na zádech nemožnost postavit se bez cizí pomoci zpátky na nohy?

Možná by stačilo jen změnit prostředí. Jižní Atlantik je daleko od denního shonu a stresu. Když se řekne Svatá Helena, možná se vám také vybaví slova, která si Napoleon coby malý kluk poznamenal na zadní stranu školního sešitu: “Svatá Helena, malý ostrov.”

Jako by si sám předpověděl, kde stráví posledních šest let svého života. Nedopadl slavně, ale rozhodně věděl, že není důležité jak dlouho, ale jak žijeme.