MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Basketbalové zápasy, které hostí v Jeruzalémě jedna z mála veřejných izraelských škol, kde studují Židé a Arabové společně, dávají mladým lidem ve věku od 10 do 16 let šanci zkusit překonat hluboké politické a náboženské rozdíly.

„Nebojím se, ale jsem trochu napjatý,“ přiznal patnáctiletý Azíz Shiquart z vesnice na okupovaném západním břehu před svým prvním basketbalovým mačem proti židovským teenagerům ze západního Jeruzaléma. „Chtěl bych, aby židovské dívky věděly, že jsme mírumilovní,“ citovala ho agentura Reuters.

Mírumilovnost nezdůrazňoval jen tak do větru, loni v březnu totiž palestinský střelec ze stejné vesnice zabil osm Izraelců při útoku na židovský seminář právě v západním Jeruzalému. Až poté byl izraelskými jednotkami zastřelen.

Další útočník z vesnice, z níž pochází i Avíz, zaútočil v červenci. Najel buldozerem do autobusu, aut a na chodník na jedné z nejrušnějších ulic metropole. Zabil přitom tři lidi.

Ovšem zmíněné basketbalové zápasy by mohly překlenout propast mezi Židy a Araby. Karen Doubilet z organizace PeacePlayers International (PPI) říká, že cesta k míru může vést přes tyto „dětské krůčky“.

„Děti, které byly v tomto programu a jdou následně sloužit do izraelské armády, se pak dívají na Palestince trochu jinak,“ věří. PPI vedla podobné programy „sportem k míru“ i v Severním Irsku či Jižní Africe.

V čem je to dobré? Mladí lidé díky nim poznají „svého nepřítele“ i jeho rozdílnou kulturu. Rozdíl je třeba už i v tom, jak přišly izraelské a palestinské týmy na basketbal oblečeny. Zatímco Azízův tým měl na hlavách tradiční šátky a byl zahalen do dlouhých oděvů, mladí Izraelci měli trička a šortky.

Podobných programů funguje v třaskavé oblasti více. Třeba organizace Peace Child Israel (PCI) už dva roky pracuje s arabskými a židovskými teenagery na psaní dvojjazyčných divadelních her založených na jejich vlastních životných zkušenostech.

„V minulosti byly podobné programy mnohem více trendy a sexy, bylo lehčí získávat na ně peníze,“ postěžovala si Melisse Lewine-Boskovich z PCI.

Funguje i několik škol, v nichž se vyučuje v hebrejštině i arabštině. Jednou z nich je jeruzalémská Hand in Hand, tedy Ruku v ruce.

„Nic, co se děje venku, ať už jsou to bomby v Gaze nebo sebevražedné útoky v Tel Avivu, nemůže zastavit tuhle školu. Musí chodit do školy, musí se potkávat s druhou stranou, zdravit se, mluvit spolu,“ říká Ala Chátib, jeden z šéfů školy.

A pokroky jsou znát. Stačí se podívat na basketbalové hřiště po utkání, píše Reuters. Po hodinovém utkání se Arabské a židovské dívky nejen baví, ale smějí se a objímají. „Začíná to malými věcmi,“ je si jist 14letý Tamar Ranel ze školy v západním Jeruzalému. „Ale může to změnit svět. Možná. Nevím.“