Easy Rider v Himaláji III.

Nejvyšší motoristicky dosažitelné sedlo světa
Kousek od nás asi 40 km na sever je sedlo Khardung La, jehož výška se udává různě -
5606 m, 5358 m a někde 18 300 stop, údajně to má být nejvyšší motoristicky dosažitelné sedlo na světě. Ani my si nenecháváme ujít zdolat rekord na našich zázračných strojích Royal Enfield (od letošního roku mají autorizované zastoupení i v tuzemsku). Po dvou hodinách jízdy a několika vojenských kontrolách dojíždíme do sedla.

Užíváme si úžasné počasí a naše zraky pátrají na severozápadu, zdali nespatří vrchol K2 - druhý nejvyšší vrchol světa, který leží v Pákistánu vzdušnou čarou asi 250 km od nás. Bohužel není vidět přes nižší sněhem pokryté vrcholy na hranici. Po fotodokumentaci výškového rekordu pokračujeme na sever do údolí řeky Shyok.

Grandiózním kaňonem dojíždíme do hotelu v osadě Diskit. 60 km dále po proudu vtéká řeka do Pákistánu, se kterým byla Indie před 9 lety ve válečném stavu o zdánlivě bezcenné území hor, ledovců a kamení. Proto je do tohoto území třeba zajistit speciální povolení, které je maximálně na 10 dní a jenž je během naší cesty několikrát vyžadováno. Také kolony vojenských aut neustále se někam přemísťující svědčí o tom, že hranice je nedaleko.

Ráno si dělám vycházku do buddhistického kláštera a účastním se modlitby. Buddhističtí mniši jsou příjemní a přátelští jako vždy, nabízejí tibetský čaj (slaný s jačím máslem) a tcampu (ječmenná mouka splácaná do hroudy) a zdá se, že moje přítomnost jim nijak nevadí.

Ocitám se v tajemném centru dávnověké moudrosti, ponuré modlitební síně a ornamentální svatyně zde skrývají množství uměleckých pokladů – vzácné tibetské rukopisy, hudební nástroje, nástěnné malby s fantastickými tantrickými božstvy. Tento zážitek patří k nejpůsobivějším z cesty.

Za pár dní nám z Dillí odlétá letadlo domů a nás čeká ještě 750 km. Přes Khardung La se vracíme do Lehu a pokračujeme na západ.

Nejvýznamnější asijská památka
60 km na západ od Léhu je Čos – khor neboli ,,duchovní ostrůvek“ v Alčí, pyšnící se výjimečně starými nástěnnými malbami a dřevěnými plastikami, které se jakoby zázrakem uchovaly po devět staletí. Znalci starých umění tohle místo řadí k nejvýznamnějším památkám Asie.

V závěru cesty se pohybujeme v ne zrovna bezpečné třecí zóně mezi Indií a Pákistánem, kde konflikt v r. 1999 vyvrcholil ve skutečnou válku, během níž přišlo o život přes tisíc indických a pákistánských bojovníků. Proto od muslimského Kargilu je silnice lemována jednotkami střežících vojáků.

Úsek cesty v našem směru linoucí se v horském prostředí je otevřen jen dopoledne, a tak z Drassu vyjíždíme co nejdříve.

Vojenské kontroly nás brzdí
Čekají nás opětovné vojenské kontroly, kličkování ve stádech ovcí nomádských pastevců, vybagrovaný vzdušný sjezd bez svodidel, alpská horská krajina, rýžová políčka v nížinách a opětovné vedro - to jsou zážitky, které si budeme pamatovat z příjezdu do Šrínagaru.

Majitelé hausbótu na jezeře Dal na nás již netrpělivě čekají asi 20 km před Šrínagarem, neb tu vypukly občanské nepokoje o území mezi hinduisty a muslimy. Pronikají k nám zprávy o různých počtech obětí a cítíme ve vzduchu napětí.

Na jedné z kontrol nás zastavují a pouštějí až večer, prý to bude pro nás bezpečnější. Odpovědné by bylo se této oblasti úplně vyhnout, ale jiná silnice tu nevede, museli bychom zpět 700 km a na to není čas. Ještě že funguje telefonické spojení s Princes hausbót, kde nás uklidňují, že pro nás, turisty, je vše OK.

Luxus je i v Indii
Šťastně dojíždíme do Šrínagaru a jsme zahrnuti dosud v Indii nepoznaným luxusem a péčí. Fungující teplá voda (dokonce vana), vyřezávaný nábytek jako na zámcích, jídla tolik, že jej nemůžeme sníst, večery na verandě s výhledem na lekníny a lovící ledňáčky, plavby do munghalských zahrad na šikarách (místních lodičkách) – takhle vypadá ráj na zemi.

Pro majitele hausbótů je obrovská škoda, že tu turistický ruch upadl díky třenicím s Pákistánem a nepokojům mezi muslimy a hinduisty. V dnešním turistickém liduprázdnu své hausbótové bohatství nezúročí a jejich investice přichází vniveč.

Konec cesty
Pak nás čekají poslední kilometry a dojíždíme na nádraží, nakládáme stroje do vagonů a nočním vlakem přejíždíme do Dillí. Jen neradi vracíme motorky s pocitem, že tohle nebyl poslední výlet na charismatických strojích Royal Enfield.

Příští rok je důstojným cílem věčná výzva nepokojných duší - Tibet – země mystického kouzla, pustých náhorních plání a osobitých lidí...

Tuto akci lze podniknout s CK Rajbas.