V krajině bílé tmy se psím spřežením

Zorganizovat zájezd do Chorvatska je jednodušší
Když chcete jet tak daleko a ještě se psím spřežením, je těžké dát dohromady alespoň dvě spřežení plus lyžařský doprovod. Těch, co by svou dovolenou chtěli trávit těžkou celodenní dřinou na lyžích či sněžnicích, často za třeskutých mrazů, absolvovat úmorné hodiny za volantem a potom spát na pytlích se psím žrádlem, zas až tolik po světě neběhá.

Dobrá fyzička, řidičák a jazykové znalosti navíc jsou jaksi základní podmínkou. Začínal jsem se obávat, že snáze dám dohromady zájezd do Chorvatska než partu dobrodruhů pro Finsko.

Nakonec vyrážíme dva. Já a Honza Odehnal. Je druhá polovina února roku 2008. Peugeot Partner, který nám v příštích dnech bude sloužit coby domov na kolečkách, se značně zaplnil zásobami jídla, krmiva a vybavení do zimní divočiny. Na slámě, v boxech přívěsného vozíku si hoví pět seveřanských tahounů- Bela, Black, Storm, Kid a Chikita. Nahoře to celé korunují velké expediční sáně, které si svou úspěšnou premiéru odbyly už v Rusku.

Na finských silnicích je bezpečno
Po dlouhé a úmorné cestě jsme dorazili na severní polární kruh. Odměnou je nám zelenkavé mihotání polární záře. Pomalu si zvykáme na nevyslovitelné názvy vesnic a měst na směrovkách. Těch je ostatně stále méně a méně, osídlení řídne a kolem se rozprostírá nefalšovaná severská krajina posetá nesčetnými jezery a močály.

Finské silnice, které místní brázdí vyzbrojeni pneumatikami s nastřílenými hroty, se nesypou a nesolí. Přesto jsou určitě bezpečnější než u nás. Během cesty tam i zpět jsme ve Finsku neviděli jedinou havárii, ba co víc ani policii. Výrazně kamenitý povrch vozovky specielní pluhy téměř beze zbytku zbaví sněhu, což spolu s minimálním provozem i členitostí činí místní komunikace nadmíru bezpečnými.

Na konci světa
Náš tachometr ukazuje 2910 kilometrů a nad strmými hřebeny, které nás obklopují, se ve 20stupňovém mrazu prohání ledový vítr. Jsme na konci světa, nebo si tak alespoň připadáme. Ráno je docela kruté, dveře zadýchaného auta nejdou otevřít a co z potravin ještě odolávalo, definitivně zmrzlo na kámen. Při ranním krmení mám trochu problém s karabinami a s přísunem vody začínáme být závislí na rozpouštění sněhu.

Honza pobíhá s plácáním kolem a ne a ne se dostat do tepelné pohody. Ani nevím, z koho vypadla, i do budoucna oblíbená hláška: "Že jsem radši nejel do Chorvatska!“

Mrazivé dobrodružství začíná
V těsné blízkosti prochází trať pro sněžné skútry, konkrétně Severská magistrála. Pro vysvětlenou: tzv. snowmobile trail jsou zjednodušeně řečeno finské zimní silnice pro sněžné skútry. Vedou napříč krajinou, přes jezera i močály a najdete je na každé turistické mapě. Jejich nezaměnitelného značení v podobě temně rudých dřevěných křížů plánujeme využít i my se psím spřežením.

Psiska jsou náležitě odpočatá, takže s fest naloženými expedičními saněmi vypálí, že se mám co držet. Honzu, který jede nalehko na běžkách, zatím do vleku ani nezapřahám, abych ho při kličkování mezi dřevěnými domečky městečka nepřizabil.

Navíc funguje v roli průzkumníka, je třeba se prosmýknout Kilpisjärvi a zorientovat se ve směsi skútrových cest, které vedou na stejnojmenné jezero. Oranžové tyče jež slouží jako značení na vodních plochách, směřují po jezeře téměř přímo na západ.

Směr Halti
K Halti, které se nachází v severní části finského výběžku, vede značená lyžařská trasa, která se odpojuje kousek za Kilpisjärvii od mezinárodní skútrovky. Nevíme o ní vůbec nic, především jestli je alespoň trochu projetá či to bude boj s hlubočákem. V poměrně přijatelných vzdálenostech by se u ní měly vyskytovat opět sruby, o kterých máme solidní informace od zkušeného kamaráda. Stan proto necháváme v autě, zato sněžnice zůstávají na svém místě přivázané na vaku saní.

Cestu máme rozplánovanou na přibližně pět dnů a tomu odpovídají i zásoby. Hned za prvním jezerem nás čeká odbočení ze skútrovky, protože však nebylo úplně jasné najednou jsme bez značení. Ke slovu tak přichází kompas, mapa i sněžnice.

Při té dřině jsme málem nepostřehli, kdy přišla ta definitivní změna rázu krajiny. Zmizely poslední zakrnělé břízky a zimomřivé slunce bez síly sotva vykukovalo skrze bílé kopce před námi. Když už jsme si téměř začínali zoufat, narážíme na vytouženou lyžařskou trasu.

Značení z prutů bříz bude pro nás v nejbližších dnech často jediným vodítkem. Postupně mizí i kousky nezasněžených skalisek, které narušují bílou jednotvárnost. Bílá je dole, nahoře i všude dokola.

Když se po překonání jednoho z mnoha sedel otevře pohled na tři dřevěné domečky schoulené pod vysokou horou, hluboce si oddechnu. Psi jsou opět k neudržení a tak neuplyne mnoho času a vážu psy kolem dřevníku – jaksi jsme se absenci jakýchkoliv stromů museli přizpůsobit. Nastává každodenní, už dobře nacvičený koloběh prací: Vybalit sáně, nachystat krmivo pro psy, ošetřit jim tlapky, mezitím rozpustit sníh na vodu,nanosit dřevo, dát nad kamna sušit mokré věci a pustit se do vaření večeře. Teprve potom zbývá chvilka klidu na denní zápisky při nezbytné kávičce a tatrance.

Cesta na vrchol
Poslední noc před výstupem na vrchol trávíme ve srubu na dohled od Halti. Jenže ráno je venku pořádný nečas, viditelnost nulová, stále sněží – mezi bílými kopci, které jsou si podobné jak vejce vejci, je pravděpodobnost ztráty orientace vysoká. My však nemáme čas čekat na zlepšení počasí, jsme vázáni dalšími plány a odjezdem trajektu. Nakonec Honza pragmaticky rozhoduje (naštěstí): „Zkusíme to, proto jsme přece tady!“ Balíme nalehko, Honza volí pro výstup sněžnice a já jdu hledat psy zapadané sněhem.

Počasí se jako mávnutím kouzelného proutku umoudřuje. Zažíváme tak nádherný východ slunce a postupně i modrou oblohu. Horu bereme obchvatem, abychom se dostali k mírnějšímu stoupání. Ten správný vrchol se ze spodu docela špatně určuje a tak neustále upřesňujeme směr postupu. Sílící vítr ke všemu znásobuje účinky 18stupňového mrazu.

Konečně jsme na vrcholu. Je 1. března 2008 9:30 hodin a my dosáhli vytýčeného cíle: vystoupit na nejvyšší horu Finska za podpory psího spřežení. Psi jsou ze sílícího vichru značně neklidní, tak se jen krátce pokocháme výhledem na norskou stranu a pořídíme pár vrcholových fotografií. Nakládám mírně protestujícího Honzu do vaku sání a otáčím spřežení k návratu. Ještě poslední ohlédnutí na rozloučenou, které jen potvrzuje, že odjíždíme v pravý čas: představení skončilo a krajina se opět začíná halit do své bílé tmy.

Akci možné podniknout s CK Rajbas.