Šílenosti na čtyřech kolech

Díky naloženým náklaďákům má zvedač drátu práci
Připomíná to prima zábavu, ale ve skutečnosti je to seriózní obživa. Silnice vedoucí na sever z hlavního města Toga do města Kpalimé je sice na africké poměty luxusní ( = asfaltová), ale jen několik kilometrů za metropolí ji křižuje nebezpečně nízko natažený telefonní kabel.

A africké náklaďáky jsou vysoké. Někdy zatraceně vysoké. Jedna rodina má tudíž ve dne v noci přes chýší dlouhé bidlo, kterým kabel řidičům nadzvedne.

200 CFA (v přepočtu asi 12 Kč) a cesta je volná.“ Jediné, k čemu se opravdu modlíme je, aby nepřijela firma a kabel nepodepřela nějakým kůlem,“ bojí se Akima, dcera muže, který tuhle živnost vymyslel. Ani narůstající počet mobilů nevidí nikdo z rodiny rád. Naopak víc a víc velkých náklaďáků je pro ně požehnáním....

Technická? Jsi normální?
V Togu ještě chvíli zůstaňme. To, co tu jezdí po pobřežní silnici směrem z Beninu a pokračuje dál do Ghany, se jen tak nevidí. Třicet, čtyřicet let staré Mercedesy nebo DAFy, naložené do výšky dobrých pěti metrů.

Plouží se čtyřicítkou, kouří, smrdí, nebezpečně předjíždějí, věčně troubí. Písek, cement, kamení, rýže, fosfáty – všechno lze naložit, všechno má svého zákazníka.

V západní Evropě je dopravní policie vykázala ze silnic dávno, a tak je podnikaví černoši přivezli sem a dobře prodali. „Technická? Jsi normální?“ směje se jeden z řidičů. „Když kus upadne, seženu další. Hlavně v Nigérii se dá koupit všechno.“

Všichni jsou tu spokojeni – řidiči mají práci, celníci neustále vybírají úplatky za překročení limitu (jednou výškového, za chvíli délkového) a zákazník dostane, díky těmhle „šunkám“ své zboží. Až budete obhlížet přístav v Lomé, tak ty zrezivělé vraky na obrovském parkovišti – to není šrot na export kamsi do Číny. To jsou vozy, které za pár dní najdou dalšího (pátého, šestého...?) majitele. Dost možná už je nedočkavě vyhlíží.

Cestující dovnitř, prase na střechu!
Jestliže před 10 lety byl Laos zapomenutou zemí, dnes je ta doba dávno pryč. Bývalé království zaplavili turisté, ceny letí vzhůru, asfaltové silnice prošpikovaly skoro celou zem.

Hlavně na jihu a východě ale máte pořád slušnou šanci narazit na autobusy, které ještě pamatují posledního laoského krále Savangha Vattanu ( popraveného komunisty pravděpodobně na konci 70. let minulého století).

Co mají? Díry v podlaze, olejové louže hned, jakmile zastaví, střechu jak řešeto. A co jim chybí? Sklo v oknech, sem tam nějaká ta sedačka, alespoň nějaký náznak vzorku na pneumatikách. Jenže svezení je s nimi báječné. Na střechu vytáhnou cestující prase v dřevěnné kleci, ryby v kádi, motorku nebo třeba trs excelentně zapáchajícího durianu.

Bohužel je rychle nahrazují komfortní čínské stroje – dokonce i spací, se kterými člověk dorazí z hlavního města Vientane na kambodžskou hranici za jedinou noc.

Ryba smrdí od hlavy
Na Filipínách mají zase jakýsi rybí autobus. Z pobřežního města Sabang, na ostrově Palawan jezdí poslední autobus zpět do hlavního města Purto Princessa ve 3 hodiny odpoledne. Během pár minut se naplní k prasknutí. Každé větší zavazadlo musí na střechu. Kýbly, kufry, slepice a dokonce i několik beden po okraj naplněných vodou. Jsou plné mořských ryb, které jejich majitel dobře prodá. Beden je tolik, že je řidič s průvodčím musejí uvázat ještě na zadek autobusu.

Jenže střecha je prorezlá skrz na skrz, takže když se vůz kymácí na výmolech a voda z beden cáká na střechu, teče cestujícím na hlavu. Celých 100 km. Neboli 3 hodiny. Během chvíle všichni smrdí rybinou. A všichni se tomu náramně smějí. Je přeci krásný den, proč si ho kazit takovou maličkostí, že ryby „trochu smrdí“?

Těsně před Puerto Princessou autobus zastavuje. Těžké bedny musí někdo vyložit. Kromě řidiče a průvodčího pomáhá nejen majitel rybí restaurace, ale i pasažéři. Za chvíli se frčí dál. A jak dát třeba ze střechy vědět řidiči, že chcete vystoupit? Stačí zabouchat na střechu a autobus brzdí. Ale pozor - nebouchejte moc silně! Ta střecha je vážně dost prorezlá....

Tuk tuk vládne Asií
Naprostou dopravní perlou Asie jsou tuk – tuky. Někde se jim říká tak – tak, jinde becak, ale v podstatě je všude stejné – tříkolka, většinou dvojtakt, místo volantu řídítka, velký řev, velký smrad a velká rychlost. Protáhne se všude, a od neopakovatelné asijské ulice vás nedělí žádné dveře, žádné sklo.

Strach z bláznivé rychlosti a hlavně smogový odér dostanete pěkně natvrdo! Slovo tuk – tuk má vyjadřovat charakteristický zvuk dvojtaktního motoru a s úsměvem ho přijali jak majitelé těchto tříkolek, tak turisté, kteří je s oblibou využívají.

Jakarta, Bangkok, Phnomphen, Vientane, Dillí, Bombay – tam všude je potkáte. Co mají společného? Řidiči se perfektně vyznají, málokdy zabloudí. Tahají vás tu ke zlatníkovi, tu za děvčaty. Neradi vracejí drobné. I když jsou stavěné na cca 3 „bílé“ většinou vás vezmou klidně i v pěti. A veledůležitá výhoda - můžete na ně mávnout i hodně dlouho po půlnoci!

V čem se naopak liší? V Thajsku jsou zeleno – žluté a červené. A luxusnější. V Indii zelené, popř. žluté. V Kambodži každý pes jiná ves. Většina Evropanů se do tohoto stroje na první pohled zamiluje.

Koupit úplně nový tuk tuk není až zas takový problém, ale jestli si budete pohrávat s myšlenkou přivézt ho domů a prohánět se v něm ulicemi, rychle na to zapomeňte. Tady vám ho žádný úředník prostě nepřihlásí. Tuk tuk je ale fenomén, který si zaslouží samostatný článek – takže příště!