MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Řekne-li se Berlín, většině lidí se vybaví tři asociace: Naši němečtí sousedé, hlavní město Německa a samozřejmě Berlínská zeď. Ačkoliv padla 9. listopadu 1989, dodnes můžeme její pozůstatky v rozlehlém městě plném zeleně nalézt.

Nejrozsáhlejší kus slouží jako monumentální prostor tvorby všech schopných grafiťáků a mistrů novodobé avantgardy na tak zvané East Side Gallery poblíž řeky Sprévy, k dalšímu fragmentu se snadno dostanete na hypermoderním Postupimském náměstí (kde stojí i slavné Sony centrum, o kterém byla řeč posledně).

Dnes zeď připomíná první fázi svého růstu, tedy prostý beton, který na první pohled není takový problém překonat. Tak se zrodila z ničeho nic uprostřed města v obludné délce 165 kilometrů v noci z 12. na 13. srpna 1961.

Na hranici se umírá pomalu
Schválně si to představte – večer ulehnete do postele a ráno máte před domem neprostupnou betonovou zeď. Vaši přátelé jsou na druhé straně, babičku už také asi nikdy neuvidíte – bydlí o dva bloky dál, za zdí.

Gigantický projekt má skvělé plánování. Betonové části k sobě musí sezdít na 10 000 dělníků přivezených z odlehlých částí Německa. Tlačí se na žíněnkách v tělocvičně a nemají ani tušení, jaký úkol je v noci čeká.

Zeď se s dalšími útěky za lepším životem stále opevňuje a ochranné pásmo roste do stovek metrů. Pro překonání již nestačí přelézt zeď, skočit z okna do matrací na druhé straně, nebo proběhnout utajovanou sítí sklepů. Před sebou máte pečlivě vybrané vojáky, kteří v Berlíně nemají jediného příbuzného, minové pole, ostnaté dráty a pak ještě vysokou bariéru z betonu.

Není se co divit, že zde umírá tolik lidí. Ptáte se na konkrétní cifru? Tu dodnes nikdo neví. Nejméně 86, nejvíce 262. Většinu z nich zastřelí vojáci – a nechají bez pomoci vykrvácet v poli nikoho. Někteří odvážlivci tu umírají v bolestech i celé hodiny.

Když se nepozvracíte, nechte suvenýr
Berlíňané pamatují na oddělení západu od východu dodnes. I proto najdete na Postupimském náměstí k torzu zdi několik infopanelů a také můžete učinit pořádně nechutný rituál – přilepit na žvýkačkovou krustu na kraji zdi další kousek. Jedná se prý o gesto vzpomínky, solidarity a víry, že se podobná tragédie již nebude opakovat. Částečně jde i o obdobu tradičního zvyku házení mincí na místa, kam se chcete vrátit.

Až potlačíte nutkání obrátit žaludek naruby a dojdou vám žvýkačky, možná si na zemi všimnete vydlážděné čáry. V těch místech vedla zeď. Čára se táhne mnoho kilometrů a nepřerušují jí ani interiéry restaurací.

A ještě jedna perlička – hned u výlezu z metra, na dohled od zdi, stojí podivný semafor. Je to unikát. Nejen, že jde o kus z první série světelných semaforů, ale hlavně – je to jediný kousek na světě, který stále funguje!

Chaloupka na kuří nožce
Ale načněme alespoň trochu optimističtější téma. I v bývalém Východním Berlíně je totiž co k vidění. Vyjeďte si na slavnou točivou 40letou televizní věž, ze které si můžete prohlédnout červenou radnici a popít zdejší pikantní likérek zvaný Karkulka. Užijete si výhledu víc, než za dob minulého režimu – věž se totiž otáčí dvakrát tak rychleji!

Dohlédnete z ní až na překrásný Dóm, luteránskou katedrálu z 19. století. I ta za válečných náletů utrpěla značná zranění a navíc – kdo by ji v komunistické zemi chtěl opravovat? Celou rekonstrukci zaplatil (a chrám tím zachránil) socialistickému režimu Vatikán!

Znovuzrozený zámek
Typickou ukázkou východoněmecké architektury je Městský zámek. Rozsáhlou krásnou stavbu nechají komunisté zbourat, zachovají jen jednu z bran (traduje se pověst, že tato část je zachována jen díky tomu, že jedna ze zde žijících šlechtičen měla plnou knihovnu Marxe) a na ní dostavějí zrůdnou nástavbu. Velké sály hostí i natáčení kdysi tak populárního Ein Kessel Buntes.

Jak to vypadá se můžete podívat sami níže, na vlastní oči však tenhle hnus zvaný Palác republiky možná již nespatříte. Právě probíhá jeho postupné bourání a světe, raduj se – má zde opět vyrůst původní zámek.