MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

V malebném kraji, kterému místní říkají Modré hory, se nachází místa, kde se ještě před několika desítkami let vlnila rozsáhlá jezerní hladina. Pro nezasvěcené, Modrohorská krajina je pojmenovaná nikoliv podle kopcovitého terénu, ale podle rozsáhlých vinic, na kterých se pěstuje převážně červená odrůda vína. Té se zde výjimečně daří, a když se v době dozrávání vinných bobulí rozhlédnete po kraji, spatříte modrající se vinařské svahy táhnoucí se mezi Břeclavskem a Hodonínskem.

Původ jezer

Kobylské jezero s délkou okolo deseti kilometrů by svoji rozlohou předčilo i Slapskou přehradu, šlo tudíž o opravdového jezerního velikána. Druhé, Čejčské jezero, bylo menší a své pojmenování získalo po přilehlé vesnici Čejč. Obě jezera pochází z dob holocénu a jsou pozůstatkem doby ledové. V písemných pramenech se o nich zmiňují zprávy z 2. poloviny 15. století a do svých map je zaznamenal také v roce 1627 Jan Ámos Komenský.

Slanost jezer

Zajímavé je, že obě jezera byla naplněna slanou vodou, přičemž Kobylské jezero bylo poloslané a neobsahovalo takové množství hořkých solí jako jezero Čejčské. Mohla se v něm proto prohánět hejna ryb a dalších jezerních živočichů a ptáků, které s oblibou lovilo panstvo. Vzpomíná na to spisovatel Jan Herben, který uvádí, že místní vesničané „prosekávali cesty v palachových houštinách, vozili pány na loďkách, nabíjeli jim pušky a nadháněli plaché vodní ptactvo“. Jedním z nich byl údajně také František Lotrinský, manžel Marie Terezie, která dala vzniknout nové vesnici na břehu jezera, jejíž název Terezín nese jméno po slavné panovnici. Čejčské jezero se takto pestrou fauno chlubit nemohlo, neboť kvůli velké koncentraci hořkých solí bylo bez života. Zato se však jeho voda s vysokým obsahem sloučenin síry a dusičnanu sodného využívala k léčbě kožních onemocnění.

Hořký konec jezer

Dnes už bohužel slaná jezera na Moravě nenajdeme. Místo nich bylo totiž upřednostněno pěstování cukrové řepy, a proto bylo před rokem 1850 nařízeno jejich vypuštění a přeměna na ornou půdu. Avšak jezerní krajina se i přes zásah člověka tak snadno nevzdala. Drobné tektonické pohyby a řeka Trkmanka se postaraly o to, že se jezera naplnila v roce 1965 téměř do původního stavu. Člověk si však nedal pokoj a znovu musel nesmyslně dokázat přírodě svoji převahu. A tak započalo prohlubování odvodňovacích kanálů i další meliorační práce, které nakonec vedly k trvalému odvodnění jezer. Dnes už nám existenci Kobylského jezera připomíná táhlé údolí, které je krásně viditelné z nedaleké Kobylí skály. Když zaprší, může si bedlivý pozorovatel všimnout, že se do míst bývalého jezera znovu vrací voda a s ní i typická slanomilná fauna a flóra. Opět nám tedy příroda dokázala, že je to ona, kdo mívá nakonec poslední slovo.