Zdánlivá smrt aneb pohřbívání zaživa bylo dříve na denním pořádku

Až osvícenství odhalilo tuto zrůdnou skutečnost a začalo se zabývat tím, jak pohřbívání zdánlivě mrtvých předcházet.

Jsou zdánlivě mrtví upíři?

V temném středověku, a ještě dlouho v době osvícenství, docházelo k pohřbívání osob, které působily jako mrtvé, avšak ve skutečnosti pouze spaly hlubokým spánkem, byly v bezvědomí nebo nereagovaly z jiných zdravotních důvodů. Nebyli to jen nemocní, ale i lidé, kteří se zranili – třeba ranou do hlavy, přiotrávili ze vzduchu atd. Vzhledem k tomu, že tito lidé nejevili po své smrti žádné známky posmrtné ztuhlosti, nebyli studení, mohli mít zdravou barvu ve tvářích, a dokonce jim dál rostly vlasy, vousy i nehty, mohli se jich živí obávat. Tak došlo ke vzniku legend, že se jedná o nemrtvé, chcete-li upíry, kteří nezemřou zcela a dál vstávají z hrobů, aby se živili krví lidí.

Šokující odhalení

Že byl pohřben upír, tedy nemrtvý, se domnívali lidé i z mnohých dalších důvodů. Z některých hrobů či hrobek se ozývaly podivné čvachtavé zvuky, o kterých se dříve domnívali, že se jedná o upíra požírajícího sám sebe. Když byly takové hroby otevřeny, mohl mít mrtvý skutečně okousané ruce. Nebylo to však tím, že by byl upír. Dotyčný ubožák se nejspíš probudil v hrobě živý a ze zoufalství, z hladu a možná šílenstvím si okusoval končetiny. Někdy se z hrobů ozývaly zoufalé kvílivé zvuky, bouchání nebo volání o pomoc. Když zdánlivě mrtvý procitl, trvalo nějakou dobu, než se nedostatkem vzduchu v rakvi udusil.

V osvícenství dokonce docházelo k otevírání některých šlechtických hrobek za účelem dalšího pohřbu – to by bylo normální. Překvapivé však bylo to, že na schodech z hrobky seděly kostry nešťastníků, kteří byli pohřbeni předčasně. Rakve bývaly převrácené, rozbité a mrtví často nebyli tam, kde měli být, ale zemřeli zoufalstvím, hladem nebo udušením sedíc nebo ležíc někde v hrobce. Pro osvícence to znamenalo šokující odhalení i impuls k tomu, aby zjednali nápravu.

Márnice a rakve s komínem

Vědci se velmi rychle začali zabývat tím, jak pohřbívání zdánlivě mrtvých zabránit. Zkoušeli lépe poznat, zda dotyčný ještě žije – teplota těla, dech na zrcátku, podávání různých klystýrů, foukání pepře pod nos či šimrání peříčkem pod nosem atd. Následovaly příkazy, že se mrtví mají nechat několik dní doma – co kdyby se ještě probudili. To však nebylo vhodné z hygienických důvodů. Proto vznikly márnice – vyhřívané a speciálně upravené místnosti, kde se čekalo, zda mrtvola obživne, nebo začne hnít. Teprve po objevení se posmrtných znaků mohla být mrtvola pohřbena. Mnozí vědci však zašli ještě dále – vznikaly rakve s jakýmsi komínem, kterým do rakve proudil vzduch, rakve se zvonečkem, aby o sobě zdánlivě mrtvý dal vědět, kdyby se probral atd. Některé rakve obsahovaly dokonce nápoje a jídlo, aby se zdánlivě mrtví mohli občerstvit, než je někdo najde a vykope. Přednost dostávaly trvanlivé potraviny, ale výjimkou nebyla ani pečená husa.

Naši předkové dokázali vymyslet neskutečné kuriozity, které nám dnes připadají zčásti vtipné a zčásti morbidní. Jedná se však o doložené informace, se kterými se setkáte mimo jiné i v dobové literatuře. Výbornou historickou publikaci na toto téma – Zdánlivá smrt – napsal Václav Grubhoffer.