Baret, symbol Francie, přichází opět do módy?

Avšak poté, co v minulém století zdobil hlavy rolníků, intelektuálů, dělníků, kněží, hollywoodských hvězd i vojáků, jeho popularita pomalu začala upadat. Je ovšem možné, že barety nyní zažijí svou renesanci, a to díky pilné práci jihofrancouzských nadšenců.

„Kšiltovka je dobrá pro dělníky, klobouk je nepraktický, avšak baret je jednoduchý, je šik, je pěkný,“ zazní ve filmu bratrů Prévertových s názvem Je to v tašce (L’affaire est dans le sac, 1932). Tato pokrývka hlavy, již původně nosili pastýři z historické provincie Béarn (dnes Pyrénées-Atlantiques), má celou řadu výhod.

Baret je pevný a lehký, na hlavě skvěle sedí a neuletí vám ani za silného větru. V létě chrání před prudkým sluncem

a v zimě naopak před mrazem a vichrem. Díky „cabillou“ – tedy malému pomponu na samém vršku baretu – se z hlavy snadno sundává a je na rozdíl od klobouku skladný; klidně se vejde i do kapsy. Zkrátka ideální pokrývka hlavy do města i na venkov.

Baret se těšil oblibě hlavně ve dvacátých letech minulého století, kdy se stal symbolem nejen řady revolučních hnutí, ale i módním doplňkem moderních žen. „Baret se může pochlubit tím, že postupně zdobil hlavy Che Guevary, Theloniouse Monka, Pabla Picassa či Grety Garboové, tedy vojáka, jazzmana, malíře i hollywoodské filmové hvězdy,“ dodává Rosabella Forzyová, ředitelka firmy Laulhère, která je poslední továrnou vyrábějící barety v oblasti někdejší provincie Béarn, kde pokrývka vznikla.

Díky migraci se baret dostal i na americký kontinent, kde se rovněž stal velmi oblíbeným módním doplňkem. V New Yorku ho zpopularizoval zakladatel kubismu Pablo Picasso; baret se na jeho obrazech objevuje velmi často, příkladem je malba Marie-Thérèse s modrým baretem z roku 1937. Picasso však nebyl prvním umělcem,

který si tuto pokrývku hlavy oblíbil. Před ním holdovali baretu i Paul Cézanne či Vincent Van Gogh.

Během španělské občanské války se baret – i díky spisovatelům jako Ernest Hemingway či André Malraux – stal symbolem vytrvalosti republikánů, bojujících proti Francovým vojákm. U Che Guevary byl pro změnu znakem revoluce. Později si baret oblíbili i někteří jazzmani – např. Dizzy Gillespie, Thelonious Monk nebo Charles Mingus – a nakonec pronikl i do armády a stal se součástí uniforem.

Avšak v současné době je baret spíše symbolem turistického ruchu ve francouzské metropoli. Pokud máte rádi módu, raději zapomeňte na levné napodobeniny baretu (obvykle z Asie), které u Eiffelovy věže vnucují cizincům vynalézaví prodejci. Skutečný francouzský baret, jaký vyrábějí právě v Laulhère, je téměř uměleckým dílem.

Díky poctivosti, s jakou v Laulhère barety vytvářejí, se z nich opět pozvolna stává módní záležitost. Firma jich ročně vyrobí přes dvě stě tisíc, z toho 35 % putuje do módních butiků a k návrhářům, 30 % odebírají armády – francouzská i některé zahraniční – a zbytek kupují rovnou zákazníci, opravdoví milovníci tradic nejen z Francie. I ve Spojených státech lze totiž barety od Laulhère koupit, a to např. v New Yorku či Chicagu. Klasický vlněný model vyjde na 25 dolarů, ten nejdražší hedvábný pak na 1 500 dolarů.