Druhá tvář W. A. Mozarta. Geniální skladatel byl zároveň členem tajného společenství

Životopisná data Wolfganga Amadea Mozarta jsou všeobecně známa, stejně jako jeho zidealizovaný portrét od Barbary Kraftové, i mnohem pravdivější od Josefa Langa. Ten zůstal bohužel nedokončen. Skladatel se narodil v Salzburgu v roce 1756 a zemřel ve Vídni roku 1791. Přestože byl hudebním géniem a vytvořil 626 hudebních děl, prožil velkou část života na hranici bídy.

Navzdory povrchnímu obrazu ve Formanově filmu byl mnohem duchovnější. Pohrdal pokrytectvím, tak rozšířeným ve vyšších kruzích. Snažil se vymanit z chapadel společnosti, která ho bavila i živila. V hloubi duše ji nenáviděl. Daleko šťastnější byl mezi lidmi, u kterých nehrálo žádnou roli postavení, ale jen upřímnost a čistota duše. Tíhnul k tajným spolkům, které právě takové hodnoty vyznávaly.

Díky hraběti Gemmingenovi se stal v osmadvaceti letech členem lóže Svobodných zednářů, jejíž pobočka ve Vídni nesla jméno „Dobročinnost.“ Spolu se svým otcem Leopoldem byl jejím velice zapáleným členem. Zásady utajení ctili tak důkladně, že se o členství nebo práci pro lóži ve vzájemných dopisech nikdy nezmínili jediným slovem. Zanedlouho po přijetí začíná Mozart komponovat hudbu oslavující svobodné zednářství. V roce 1785 byl povýšen do druhého stupně a stal se členem lóže „Opravdová harmonie,“ založené Ignácem von Bornem. Jejím členem byl i Mozartův přítel Joseph Haydn.

Po svém příjezdu do Prahy v roce 1787 začal Mozart navštěvovat zednářskou šlechtu: palác Pachtových, hraběte Canala de Malabaile, a také palác Thunových, kde byl ubytován. Za velmi vřelým a úspěšným přijetím Mozarta Pražany stál mimo jiné právě hrabě Johann Josef Thun. Nebýt svobodných zednářů, kteří se postarali, aby neznámý skladatel vešel do podvědomí Pražanů ještě dříve, než město navštívil, nejspíš by si ho u nás téměř nikdo nevšiml.

Většina lidí zná Wolfganga Amadea Mozarta jako skladatele, který v dobách největší slávy královsky vydělával, ale také se ženou Constanze královsky utrácel. Na svůj nákladný život si musel často půjčovat. Málokdo v něm však spatřuje hluboce duchovního člověka, zcela oddaného hodnotám svobodného zednářství, jehož cílem bylo propagovat a prosazovat dobro na celém světě v duchu pěti základních pilířů: Svobody, Rovnosti, Bratrství, Tolerance a Humanity.

Traduje se, že když Mozart v roce 1791 ve Vídni zemřel, z důvodu velké chudoby skončil v hromadném hrobě. Určitě si vybavujete dojemnou scénu z Formanova filmu, kde za zvuků jeho úžasného Requiem je v dešti shozen do jámy a zasypán vápnem. Pravda je ovšem taková, že byl pohřben do jednoduchého hrobu, který nebyl nijak označen.

V době smrti jeho hudba teprve čekala na své objevení, stejně jako se to stalo hudbě Bachově i Beethovenově. Ti všichni dali světu úžasné skladby, které přetrvají věky. Obětovali svůj život hudbě v naději, že se doslova nadpozemskými tóny lidstvo konečně povznese nad všeobecný zmatek a zmar.