MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Dnes je Petrovi 32 let a jako rodák z Prahy žije v hlavním městě dodnes. Maluje hlavně to, co si sám nafotí, často je to moře a lidé na pobřeží nebo třeba parky, různá jezírka a zase lidé. Zajímají ho ale i galerie a život v nich. Jeho nejmilovanější barva? Modrá.

„Modrou jsem měl vždycky rád, v dětství jsem měl všechno modrý. Oblečení, trička, džíny, modrá je mi nejpříjemnější, je to barva vody, já jsem vodní znamení, je to uklidňující barva, obloha je modrá, moře taky,“ říká.

Kdyby se narodil znovu, znovu by prý chtěl stát za malířským stojanem se štětcem v ruce. „Pouze malováním se uživí jen malé procento mých bývalých spolužáků, a tak většina vedle své tvorby různě pracuje, u filmu nebo třeba restaurují,“ popisuje Petr.

„Ale pro některé byla Akademie vrcholem jejich uměleckých ambicí, ze školy odešli do reklamek nebo se vrátili do rodných měst, kde teď učí na výtvarných školách. Tohle sběratelé ví, a tak si počkají na toho, kdo to nevzdá, maluje dál a vybuduje si nějaké jméno,“ doplňuje.

Zůstat u fochu, to není jen tak. I většina Petrových kolegů, kteří zůstali malování věrni, kombinují malování s jinou prací, restaurují obrazy, dělají počítačovou grafiku pro časopisy apod. Petr zas už léta pracuje po nocích jako hotelový recepční. Na začátku kariéry ho jen malování zdaleka neuživilo. Když prodal málo obrazů, dostal se mnohdy do mínusu. 

„Maluji olejem a ten ve velkém množství zrovna nevoní, nemluvě o prostoru, který na malování potřebuji, takže bych musel mít ohromný byt s jednou velkou místností

jen na malování. Místo toho mám pronajatý ateliér a jen ten mě stojí měsíčně tak 6 tisíc. K tomu plátna, rámy, barvy, takže malování není žádná levná záležitost.“

Třeba jedna speciální tuba růžové barvy, kterou si kdysi koupil v Londýně, stála 20 liber, tehdy neuvěřitelných 1200 korun. Celoročně Petr do malování vrazí celkem kolem 100 tisíc korun.

Co je na tom nejtěžší?

„Mít trpělivost přežít tu nejistotu, co bude. Někdy peníze nejsou, musíš tomu věřit, chce to silnou vůli. Někdy musíš jít malovat i po druhé práci, i když není energie, a na koníčky zbývá ještě míň času. I když malování je pro mě stále takový koníček.“

Svou první výstavu měl už ve dvaceti letech. Od té doby vystavoval svá díla na nespočtu dalších výstav, některé z nich i sám organizoval, dělal jim tzv. kurátora. I když většinou maluje podle fotek, které si sám vyfotí, kdysi udělal výjimku.

Na jednu celou výstavu „Pohoda u moře“ maloval podle fotek, které udělal jeho bratranec na své svatební cestě. Bratranec Deny má dodnes některé tyhle obrazy v bytě na stěnách. Vlastně celá Petrova rodina má doma „něco od Maliny“. Kromě rodiny ale „Malinovy obrazy“ můžete vidět všude možně po světě.

„Mám své obrazy na několika ambasádách v zahraničí, Paříži, Bukurešti, jordánském Ammánu, protože jedna paní z ministerstva zahraničí, zodpovědná za výzdobu českých ambasád, se do nich zamilovala,“ líčí malíř a doplňuje.

„Obraz mám také v Bruselu v kancelářích českých europoslanců, jinak si moje obrazy

 kupují soukromí sběratelé, a to nejen v Čechách, ale i v Německu, Rakousku, Izraeli, ve Švýcarsku i v Americe.

„Kdybych žil na západě, určitě bych toho prodal daleko víc, tam neměli tu čtyřicetiletou kulturní pauzu. V Berlíně nebo Londýně je mnohem víc soukromých galerií, to prostředí je zavedené, lidé mají víc peněz. To asi těžko doženeme, ale už i tady se prostředí postupně kultivuje a lidé pomalu začínají sbírat umění. Samozřejmě důležité je mít svého galeristu.“

Když máte svého mecenáše, galeristu, můžete se víc věnovat samotnému malování, odpadá kontakt s kupci, který obstará galerista, je to on, který dohaduje cenu. Je zajímavé, že často to bývá tak, že čím jsou lidi bohatší, tím více smlouvají o ceně. 

„Důležité je samozřejmě vystavovat, takže mít galeristu je zásadní, nejenom, že udělá výstavu, ale už má vybudovanou svoji klientelu sběratelů, mezi nimiž se malíře snaží co nejvíce prezentovat,“ konstatuje.

V zahraničí jen přes galerii

„Na západě jakýkoli kontakt s malířem probíhá přes galerii. Tady se na to tak nedá spoléhat. Často mě osobně kontaktuje nějaký sběratel, známý, případně známý známého, že by měl zájem o obraz. Chce to být stále aktivní, malovat a případně i někdy podílet se na oragnizaci výstav. Ale určitě platí, že kdo nevystavuje není vidět.“

S malíři je to prý jako s vínem, zrají postupně. Pro sběratele začínají být malíři perspektivní, až když jsou slavnější a je jisté, že se jejich věci prodávají. Obrazy Petra Maliny se dnes prodávají a mají svůj zvuk. Takže tenhle kluk z pražské Letné, který před pár lety běhal po Praze s obrazy pod paží a prázdnou kapsou, je dnes už dobrý ročník malířského vína.