Do jedné Austrálie se vejdou hned dva filmy

Zatímco většina režisérů se snaží být co nejmodernější a používá až dokumentárně realistický styl, Baz Luhrmann zůstává spokojeně kdesi v třicátých letech a s nadšením malého kluka si hraje s těmi nejotřepanějšími klišé.

A dělá to s takovým nasazením, že si to divák užívá stejně jako on. Tanec v srdci, Romeo a Julie, Moulin Rouge – a teď Austrálie. Pravda, to poslední je trochu něco jiného (a přiznejme si to hned na začátku, geniality Moulin Rouge to nedosahuje), ale pořád je to skvělé pokoukání. I když první dvě třetiny více.

2/3
První, zhruba dvě třetiny filmu, naplňuje až po okraj perfektní dobrodružný western. A kdyby film v té chvíli skončil, měl by ode mě vrcholných 10 bodů. Luhrmann má to, co už Spielberg dávno ztratil - hravost a talent balancovat na hranici totálního kýče a parodie na něj.

Taky se nebojí používat přepjaté obrazy, které jsou už dneska totálně retro. Už jen celý příchod hrdiny na scénu je sbírka těch nejprofláklejších westernových klišé - a skvěle to funguje. Kdyby se natáčel další Indiana Jones, tak by ho měli Spielbergovi sebrat a vložit ho do rukou Luhrmannovi – to by byla teprve ta správná pecka.

Zápletka první částí je až dětsky prostá. Je nutné dohnat stádo krav do přímořského města. Problémů je hned několik. Za prvé se to musí stihnout v čas, za druhé v cestě stojí úkladní padouši... a za třetí je tým honáků složený z žen od plotny, starých notorů, malých dětí a britských aristokratek. Čili o komplikace nebude nouze – ale stejně zbude ještě trochu času, aby se anglická dáma (skvělá Nicol Kidman) začala sbližovat s živelným a neurvalým honákem (správně drsňácký Hugh Jackman).

V téhle části je všechno dokonale vyvážené. Pořád se něco děje, akce střídá dojetí a vzápětí zaskočí na návštěvu nějaký vtip. Nic tam není tak dlouho, aby vás to začalo nudit... a navíc je tu i několik opravdu bombastických scén, jako jsou krávy řítící se po útesu či příchod do města.

Jenže pak se krávy doženou, chvíli se oslavuje a film, místo aby skončil, pokračuje dál.

1/3
Zatímco v prvních dvou třetinách se film kolem vás míhal tak rychle, že se chvílemi rozpíjel do jedné barevné šmouhy, v poslední třetině dupne na brzdu a pak už se vleče skoro krokem.

Dynamický dobrodružný příběh nahradila ucouraná válečná romance. Patetické scény už nejsou shazované, ale protahované až na hranici únosnosti. Hudba hřímá, lidé se objímají, hudba ještě víc hřímá, lidé se ještě víc objímají... a člověk si říká, dobře, Luhrmann, už to nech, jdi od toho, ať to celé nezkazíš. Nakonec to režisér skutečně utne, ale až poté, co vám naservíruje víc konců než Pán prstenů.

Jasně, pořád jsou tu skvělé scény (v podstatě celý japonský nálet na Austrálii) a dobré nápady, ale je tu mnohem víc vaty a zbytečných scén. Je to prostě celé rozcourané. Chápu, že se to Luhrmann snažil víc hrát na vážno a chtěl, abychom se o hrdiny víc báli... ale když je první půlka Indiana Jones, tak najednou nejde tak úplně přehodit výhybku a udělat z druhé půlky Titanik.

Ale i tak, když zapomenete na pachuť finále, zůstane vám v žaludku hřejivý pocit z prvních dvou třetin – a v mozku spousta hlášek, fórků, skvěle vystavěných scén, dokonalý pár Kidman Jackman, monumentální akce a vůbec hafo vychutnávek. Být o něco střídmější, byl by to jeden z nejlepších filmů tohohle roku – ale co se dá dělat. Koneckonců, Austrálie se taky neskládá jenom z roztomilých klokanů.