Různé kultury však své filmové vyjádření pojímají různě. Jako každý někdy ochutnal pizzu nebo mexickou tortillu, měl by stejně tak dychtivě sáhnout po východním filmu.
Hurá do Bollywoodu!
Viděli jste někdy nějaký bollywoodský film? Je to určitě jedinečná podívaná plná barev, zpěvu a tance. Moje první seznámení s bollywoodským filmem byla 3hodinová litanie Khabi Khushi Khabi Gham s hvězdným bollywoodským obsazením typu herce Shah Rukh Khana.
Název filmu by se dal přeložit jako „Někdy šťastný, někdy smutný“. Děj se odehrává částečně v Anglii a částečně v Indii, film je samozřejmě plný tance a hudby, ale také plný emocí.
Angličtina protagonistů s indickými gesty a indickou intonací sama o sobě působí dost komicky. Pravda ale je, že když se davy roztančí nad šťastně zamilovaným párem v typických indických kostýmech, máte chuť tančit také, cítíte se tak nějak šťastní, jako třeba v případě davových scén muzikálu Mamma Mia.
Když se však davy roztančí na diskotéce v současném Londýně, s věrohodností už je to horší. Podotýkám, že bollywoodské filmy jsou prostě takové a nejsou to muzikály.
Pojetí štěstí v indické kinematografii je pro obyčejného Evropana sice nadnesené, ale celkem pochopitelné. Když však chtějí bollywoodští herci zpěvem a tancem vyjádřit smutek, nevěříte vlastním očím, kameraman deset minut zabírá plačícího dospělého muže na rameni slzící matky, ještě chybí západ slunce k dokonalému kýči.
Prosíte, aby už to skončilo, koukáte se všude okolo, dojímá vás to, ale slzám není konec, a tak si dojdete udělat pop corn do mikrovlnky a zapnout konvici s čajem. Po návratu zůstává situace stejná a po pěti minutách se zhrzený syn konečně od své filmové matky odlepí a odjíždí do daleké Anglie.
Bollywoodský film zkrátka není to, co mě dokonale osloví a nad čím budu několik dní přemýšlet jako například v případě do detailů promyšlených a pravdivých filmů Woodyho Allena, je to ale každopádně úžasná podívaná. Štáb by se však měl držet své velké a plodné země a nepřenášet natáčení do Anglie případně do Švýcarska, to je potom opravdová švanda, i když pláčou všichni protagonisté.
Made in China!
Tento rodinný film je o malém klukovi, který chodí do elitní školy, bydlí však v rozbořeném domě jen s tatínkem, který noci a dny pracuje a na malého nemá čas. Otec na smetišti najde takovou zelenou věc, kterou synovi přinese a z níž se vyklube mimozemský domácí mazlíček. Ten sice není schopen pomáhat chlapci s testem nebo mu vyčarovat nadpozemské boty na sport, je však schopen vdechnout život, a to doslova.
Jenže na můj evropský vkus plyne film tak nějak divně, zbytečně moc času se věnuje otcovým káravým promluvám. Jeho syna nejdřív zbožňujete pro jeho roztomilý zevnějšek a litujete ho pro jeho chudobu, pak se ale projeví jako extra rozmazlený spratek a vaše naplánované emoce jsou „v čudu“. Nevíte, jestli ho máte zavrhnout nebo mít rád. A takhle rozpolceně pokračujete dál až k smrti mazlíčka a otce.
Říkáte si: „Tak to je vážně hustý!“ je vám líto kluka, je vám líto táty je vám líto mimozemšťánka, protože s ním neustále někdo mlátí. Závěr je ale překvapivý a vy se během filmu nestihnete rozněžnit, protože vlivem jiného způsobu vyprávění zkrátka celou dobu kroutíte hlavou.
Přesto si myslím, že minimálně jednou za život stojí za to typickou asijskou kinematografii ochutnat a udělat si na jejich kulturu alespoň prostřednictvím filmu vlastní názor.
Diskuze k článku:
Nemáš ještě účet? Zaregistruj se! | Nepamatuješ si heslo?
Počet příspěvků v diskusi: 94