Jak se utíká ze Sibiře…

Píše se rok 1939. Vojska hitlerovské Třetí říše a stalinského Sovětského svazu si mezi sebou rozdělují území Polska. I přesto, že tento „pakt“ netrval dlouho a Hitler zakrátko vyhlásil tažení do Ruska (tzv. operaci Barbarossa), stovky polských obyvatel se staly stalinskému režimu nepohodlnými a byly deportovány daleko za Ural.

V neobydlené sibiřské krajině vzniklo několik set pracovních táborů, tzv. gulagů, kde byli drženi nepřátelé strany a lidu ze všech koutů Stalinova obrovského impéria. Na rozdíl od německých koncentračních táborů měly gulagy jedno z nejúčinnějších možných opatření proti útěku zajatců – stovky kilometrů pochodu napříč ledovou tajgou a neobyčejně drsné podnebí.

O útěku z nelidských podmínek těchto táborů a následné 4000 mil dlouhé pěší cestě do Indie napsal jeden z uprchlíků, Słavomir Rawicz, bestseller s názvem „The Long Walk“. Ačkoli byla autentičnost knihy zpochybněna a objevilo se mnoho dalších „pravdivých“ verzí příběhu, pořád jde o vynikající příběh o nezdolnosti lidské vůle.

Když se australský režisér Peter Weir (Společnost mrtvých básníků, Truman Show) poohlížel po námětu na další film, zaujal jej právě tento příběh. Nejde však o přímou adaptaci a Weir chtěl snímkem Útěk ze Sibiře spíše složit poctu polským válečným zajatcům, kteří podnikli často velmi náročnou cestu, aby unikli ze Sovětského svazu.

Janusz Wieszczek (Jim Sturgess) je mladý a pro sovětský režim nepohodlný Polák, kterého po zmanipulovaném výslechu odsoudí na dvacet let nucených prací. V roce 1940 se ocitá v přímo ukázkovém gulagu, kde se sejde nepřeberné množství různých národností a podivných osudů.

Janusz tak potkává Američana „pana Smithe“ (Ed Harris), herce Khabarova (Mark Strong), ošlehaného ruského kriminálníka Valka (Colin Farrell), jugoslávského účetního Zorana (Dragoş Bucur), litevského kněze Vosse (Gustaf Skarsgård) a další.

Janusz se ovšem se svým osudem nehodlá smířit a začne spřádat plány na útěk. Společně se skupinou několika spoluvězňů posléze uprchnou a vydávají se na náročnou cestu na jih k jezeru Bajkal a poté do Mongolska. Po nějaké době se k uprchlíkům přidává Irena (Saoirse Ronan), mladá dívka, která údajně uprchla z ruského kolchozu.

Drsnému podnebí sibiřských tajg a stepí padne za oběť nejeden z nich a po překročení Transsibiřské magistrály přijde další rána. Mongolsko je už také pod vládou komunismu a nezbývá, než se vydat na další a ještě náročnější cestu přes poušť Gobi a Himálaj do Indie.

Útěk ze Sibiře si svou cestu do našich kin hledal poměrně dlouho. Ještě delší doba ale uběhla od Weirova posledního snímku (Master & Commander: Odvrácená strana světa), a tak mnozí (mě nevyjímaje) netrpělivě očekávali další kousek tohoto nadaného režiséra. Dlužno podotknout, že se mu dílo vydařilo a až na pár (víceméně subjektivních) výtek jsem s ním spokojen.

Snímek výstavbou děje a použitými prostředky osciluje mezi jakýmsi pseudodokumentem o hrůzách, kterých se dopustil komunistický režim, a žánrem road movie, který zabírá zdaleka největší procento času. S tím souvisí určitá schizofrenie ve vypravěčském tempu. Zatímco některé pasáže cesty jsou nám podávány takřka v reálném čase, v určitých momentech film nasadí až nepřirozenou zkratkovitost (zde mám na mysli hlavně vlastní útěk z gulagu).

Také se mi příliš nezdál epilog filmu, který v celé kompozici působí doslova jako pěst na oko. Bez toho, abych prozrazoval závěr příběhu, mohu říct snad jen tolik, že potěší hlavně polské patrioty. My ostatní, kteří komunismus „pouze“ nemáme rádi, jen zakroutíme hlavou nad geografickým a ideovým skokem, který by snad bylo pro celkové vyznění filmu lépe vynechat.

Tím je však seznam nedostatků tohoto snímku u konce. Film staví především na dvou aspektech, z nichž tím prvním je nádherná výprava a dech beroucí exteriéry. Na Útěku ze Sibiře je rozhodně poznat, že se na něm podílelo studio National Geographic Films a ani nevadí, že se nejedná o opravdovou Sibiř/Gobi – při natáčení tuto úlohu zastaly lokace v Bulharsku a v Maroku.

Dalším aspektem jsou výborné herecké výkony hlavních postav. Jim Sturgess (Oko bere, Králova přízeň) se za vydatné pomoci Eda Harrise (Skála; Gone, Baby, Gone) stal opravdovým tahounem filmu. Colin Farrell (Telefonní budka, Alexandr Veliký) pak výborně zahrál naprosto ukázkového tlučhubu, který svou kriminalitu bere jako jediný způsob seberealizace.

Velmi zajímavá je i jediná ženská role v podání Saoirse Ronan (Pokání, Pevné pouto), třebaže jistě chápeme, že příslušnice něžného pohlaví automaticky vzbudí mezi bandou neoholených a špinavých chlapů pozornost, aniž by se musela kdovíjak snažit. I přesto však lze s radostí sledovat, jak postupně vychází najevo, že právě ona je tím tmelem, který různorodou skupinku spojuje. Ostatní členové skupiny jsou tak nějak zaměnitelní a jediný, kdo ještě z hereckého ansámblu jakž takž vyčnívá, je Mark Strong (Sherlock Holmes, Robin Hood) jako fantazírující herec Khabarov.

V souvislosti s vizuálním zpracováním nelze nezmínit halucinační představy Janusze, které mi přišly jako odpověď či odkaz na téměř totožné vize z Gladiátora Ridleyho Scotta. Hudba pod taktovkou málo známého Burkharda Dallwitze (Truman Show, Halířový román) se pak jeví jako decentní doprovod k dění na plátně a nedělá filmu vůbec ostudu.

Celkový verdikt je tedy veskrze pozitivní a lze s klidným svědomím říct, že jde o výjimečný film, který určitě stojí za zhlédnutí a jehož jedinou chybou zůstává tu a tam nevyváženost vypravěčského tempa a také, dle mého soudu, docela zbytečný epilog. Pokud máte náladu podívat se na silný příběh o nezdolné lidské vůli a zároveň výborné drama, které rozehrávají Jim Sturgess a Ed Harris, s tímto filmem rozhodně neprohloupíte.

The Way Back, USA 2010, 133 minut. Režie: Peter Weir. Hrají: Jim Sturgess, Ed Harris, Colin Farrell, Saoirse Ronan, Mark Strong, Dragoş Bucur, Gustaf Skarsgård.

Hodnocení: 8/10