Sucker Punch – skvělý videoklip, špatný film

Režisérů s jedním povedeným filmem za druhým není zrovna mnoho a donedávna k nim patřil i Zack Snyder. Tento videoklipař si vydobyl své místo v dějinách kinematografie několika snímky, které byly úchvatné nejen na pohled, ale i po myšlenkové stránce.

Škarohlídi mohou namítnout, že to bylo zejména proto, že jeho filmy jsou buď remaky (Úsvit mrtvých) nebo adaptacemi úspěšných komiksových (Frank Miller; 300: Bitva u Thermopyl, Alan Moore; Strážci – Watchmen) a románových (Kathryn Lasky; Legenda o sovích strážcích) děl. Ať tak či onak, Sucker Punch je opravdu Snyderovým původním dílem, jelikož zastává kromě režie také úlohu producenta, autora příběhu a spoluautora scénáře. Už na počátku je však bohužel třeba podotknout, že ti, kdož se těšili na další přemýšlivou zábavu ve stylu Watchmen, dostanou onen titulní „sucker punch“ (tj. neočekávaný úder).

Děj nás zavede do doby kolem roku 1955, nicméně vzhledem k mizivému množství času opravdu strávenému v reálném světě je časové zařazení zbytečné. Sledujeme v něm osudy dvacetileté dívky přezdívané „Babydoll“ (Emily Browning), která je svým otčímem (Gerard Plunkett) umístěna do Lennoxova ústavu pro duševně choré poté, co jí byla přiřknuta vražda její mladší sestry.

Otčím podplatí zřízence jménem Blue Jones (Oscar Isaac), aby zfalšoval podpis hlavní terapeutky ústavu, doktorky Very Gorski (Carla Gugino), na doporučení k provedení lobotomie Babydoll. Dívka tak nebude moct prozradit policii, co se opravdu stalo její sestře, ani uplatnit nárok na bohatou pozůstalost po své nedávno zemřelé matce.

Doktor provádějící lobotomii (Jon Hamm) však může přijet až za pět dní a Babydoll se v tomto čase uchyluje do světa ve své mysli, kde se z ní stává tanečnice nově příchozí do pánského klubu spravovaného mafií. Spřátelí se tam se čtyřmi dalšími tanečnicemi: „Amber“ (Jamie Chung), „Blondie“ (Vanessa Hudgens), „Rocket“ (Jena Malone) a její starší sestrou „Sweet Pea“ (Abbie Cornish).

Z doktorky Gorski se stává taneční instruktorka a ze zřízence Bluea pak šéf podniku, který chce prodat panenství Babydoll záhadnému „Pracháčovi“, jenž má dorazit za pět dní. Dívky se rozhodnou z podniku uprchnout, k tomu jim mají dopomoct zejména odzbrojující taneční schopnosti Babydoll, která se při tanci v myšlenkách uchyluje do nejrůznějších fantasy světů, v nichž symbolicky (a efektně) bojuje za svou svobodu.

Nastíněný děj filmu, který bývá označován za „Alenku v říši divů se samopaly“, už od prvních okamžiků vyzařuje poměrně zásadní vítězství formy nad obsahem. V zásadě jde o skrumáž nesmírně efektních videoklipů poslepovaných příběhem, který se tváří rádoby sofistikovaně, když nám servíruje úvahy nad pravdivostí našeho vnímání (à la Matrix) a to dokonce ve více rovinách (à la Počátek).

Ve skutečnosti je to však jen neumělé opisování z několika kultovních snímků, zakončené něčím, co asi mělo být pointou. Ano, podmiňovací způsob je zcela na místě, protože místo jakékoli pointy příběh vyzní jaksi do ztracena, jakoby se samotnému autorovi děj vymkl z rukou a on najednou nevěděl, jak jej ukončit.

Pokud se týče hereckých výkonů, nemůže se snímek pochlubit ničím valným. Pětici spoře oděných děvčat to sice (zvláště v bojových scénách) velice sluší, ale snad až na ústřední Emily Browning nám žádná z nich v paměti neuvízne. Jediným, kdo se trochu snaží, je náležitě slizký Oscar Isaac a přirozeně charizmatický Scott Glenn má bohužel jen pár štěků.

Na filmu Sucker Punch lze naopak pochválit především dechberoucí audiovizuální zpracování, které snad už ani efektnější být nemůže. Již úvodní scéna filmu dává vzniknout otázce, zda se díváme na videoklip nebo na film. Pozdější bojové fantasy představy hlavní hrdinky jsou pak jako vystřižené z nějakého videoherního benchmarku. Kam se podíváte samé výbuchy, šlehající plameny, ostré čepele, zmutovaní příslušníci nacistických vojsk, letadla, vzducholodě, rychlovlaky a helikoptéry, to vše s přehršlí nezbytných zpomalených záběrů.

Poměrně povedenou se jeví také doprovodná hudba, která po vzoru Watchmen kombinuje převzaté písničky (občas celkem radikálně upravené) a původní hudbu (určité pasáže jsou jako okopírované z Watchmen) z pera Tylera Batese, který na soundtracku spolupracoval s Mariem de Vries.

Proti Zacku Snyderovi osobně nic nemám, patřím dokonce k velkým zastáncům jeho verze komiksu Watchmen, ale zde se opravdu ukazuje, jakým směrem by se měly jeho budoucí režisérské snahy ubírat. Pokud je Sucker Punch tím nejlepším ze Snyderovy vlastní tvorby, snad by udělal lépe, kdyby zůstal u adaptací komiksových příběhů, které mu jdou výborně. Možná si svou pošramocenou pověst napraví v novém zpracování Supermana, připravovaném na příští rok.

Film Sucker Punch je typickým představitelem filmového vítěze formy nad obsahem. Za svou audiovizuální stránku se rozhodně nemusí stydět, a pokud bych jej hodnotil z hlediska videoklipů, řekl bych, že jde o ten nejlepší videoklip, který jsem kdy viděl a který zcela určitě stojí za zhlédnutí. Na druhou stranu je třeba si z filmového hlediska položit otázku, zda bych se na tento téměř dvouhodinový videoklip někdy podíval znovu.

Sucker Punch, USA 2011, 110 minut. Režie: Zack Snyder. Hrají: Emily Browning, Abbie Cornish, Jena Malone, Jamie Chung, Vanessa Hudgens, Carla Gugino, Jon Hamm, Oscar Isaac, Scott Glenn.

Hodnocení: 5/10