Zabijáci vztahů – falešné mýty II.

Musíme si všechno říkat
Mnozí partneři vstupují do vztahu s tím, že oni jsou vždy naprosto upřímní a očekávají stejné jednání také od druhého. Předem varují, že sebemenší utajení čehokoliv znamená zradu a konec vztahu. Navíc je potřeba "vše si pěkně vyříkat", s ničím se netajit a vždy vše na rovinu druhému říci. Ideální je být spontánní a hned říkat, co se mi honí hlavou. Nevadí, že mám právě vztek, nejlepší je to doma hned sdělit, tím, že si člověk něco nechává pro sebe, si jen škodí...

V mnoha rodinách se navíc tento mýtus z partnerského stal rodinným, a tak jsou pod heslem "vše se musí říkat" nuceny i dávno dospělé děti, aby neustále do detailů informovaly o tom, co se s nimi děje.

Ne, skutečně není třeba druhému sdělovat vždy a všechno. Pokaždé bychom si měli rozmyslet, zda svými výlevy a přiznáními neublížíme druhému příliš. To, že si občas něco necháme pro sebe, neznamená, že bychom druhému chtěli lhát, jen nemusíme ventilovat všechny naše výčitky a stesky.

Ani smrt nás nerozdělí
Mýtus, který často postihuje manželství těch lidí, kteří vnímají manželský svazek jako ideální typ partnerského soužití. V jejich očích se blíží partnerský vztah po vstupu manželství konečně tomu blaženému stavu, kdy už budou jen a jen se svým milovaným.

Premisa jejich štěstí vychází z faktu, že "my dva jsme manželé, můj partner je tady především proto, aby mne činil šťastným". Manželé tak oba čekají na ono vytoužené štěstí, které oba vidí jeden v druhém. Protože on však čeká, co ona učiní pro jeho štěstí, a ona zase čeká, co učiní on, čekají oba marně. A většinou se dočkají jen žádosti o rozvodu, kterou nakonec jeden z nich podá.

Láska hory přenáší
Někdy skutečně jsme schopni věřit v čarovnou moc lásky, která vše změní a učiní kouzlo jako v pohádce. Věříme pak tomu, že nás partner kuřák přestane v partnerském vztahu s námi kouřit, protože mne přece miluje, partnerka nebude vyčítat pozdní návraty domů, protože mne přece miluje, nebo skončí se všemi zlozvyky, protože mne přece miluje...

Láska ale není bohužel všemocná a bez snahy dvou parterů sotva něco podobného zvládne. Očekávat, že láska sama o sobě našeho partnera změní je naivní, změnit se bude muset jedině on sám - anebo se s jeho nedostatky budeme my muset smířit.

Domov je dokonalé zázemí
Mnozí vnímají domov a rodinou pohodu skutečně jako oázu klidu, do které se dennodenně navrací po návratu ze zaměstnání nebo z cest. Tak nějak automaticky oba partneři očekávají, že domov bude vždy jen místem pohody, kam nepatří problémy ani starosti. Bohužel se však problémům nevyhneme v žádném prostředí, tím spíše v prostředí rodinném.

Očekávat bez svého přičinění, že bude stále vše ideální, je skutečně nereálné. Ovšem mnoho z nás tento rozpor s realitou řeší po svém - nefunguje-li jeden přístav jako dokonalé zázemí, odplují bezstarostně do jiného, aby opět marně očekávali to stejné...