Takovou otázku si asi klade mnohý z nás. Dám k dobru dvě nedávné zkušenosti. Seznámila jsem se souběžně se dvěma muži. Nutno dodat, že to nejsou žádní kolouškové, ale muži, jak se říká, v nejlepším věku. (O ženách by se řeklo – ve středním věku, hm, cítíte tu disproporci?) První muž mi na schůzky nosí květiny. Ochotně odkývá vše, co navrhnu. Nebrání se žádné námitce, diskuzi, odmítnutí. Mluví pomalu, rozvážně, nebo spíš přichcíple… Rada kamarádek zní: „Toho se drž, to je hodný člověk!“ Ale mě to nebaví.
Druhý muž se shodou okolností jmenuje stejně jako moje první láska. A teď si poslechněte náš dialog: „Moje první láska se jmenovala jako ty. Bylo mi třináct let…“ „Hm, já jsem se žádnou tvého jména nechodil…“ „Ale já s ním taky nechodila, nechtěl mě!“ „Víš, kluci v tomhle věku bývají zakřiknutí.“ „On ale nebyl zakřiknutý, byl to gauner, děvkař a uličník!“ „A proč jsi ho milovala?“ „Fascinoval mě… a ty jsi mu i podobný… “ „…ale já nejsem jako on! Nejsem děvkař a hajzlík! Ale dej mi týden nebo dva a já to doženu…“ Tak to mě zajímalo – jak to chce dohnat?
Za pár dní mi to předvedl. Nebral telefon. Odbýval mne. A nedobýval. Asi potkal nějakou jinou, napadlo mě… Že bych ho nechala plavat a šla za tím hodným hochem „mouchy snězte si mě“? Kdepak! Po celou tu dobu, co tohle píšu, natahuju uši – co kdyby zvonil telefon?
My ženy zkrátka milujeme gaunery, neovladatelně nás přitahují… Umí být tajemní, nevyzpytatelní a někdy i zlí… Proč je, probůh, chceme?! Je to naším vrozeným mateřským pudem, myslíme si, že je přeonačíme? Nebo nás baví to, že jsou tak nedosažitelní? Kdoví, jisté je, že… telefon nezvoní… Ach, jak já ho chci…
Diskuze k článku:
Nemáš ještě účet? Zaregistruj se! | Nepamatuješ si heslo?
V diskuzi není dosud žádný příspěvek. Napiš ten první!