Zamilovanost může vést ke špatným rozhodnutím

Psychologové přirovnávají období zamilovanosti ke stavům tzv. hypománie, tedy ke stavům mánie s mírnějším průběhem. Typické jsou vyhrocené reakce, stavy velké euforie a oproti tomu stavy blízké depresím, když svůj protějšek nemůžeme vidět. Mánie nás nutí také k výkonům, jakých bychom běžně nebyli schopni, zvyšuje se touha po sexuálních zážitcích...

Zamilovanost však netrvá věčně. Jde o psychický proces se svým vyvrcholením a postupným návratem k běžnému chování. Vzniká krátce po seznámení a postupně odeznívá přibližně do tří měsíců. Zamilovanost slouží k seznámení obou partnerů, teprve poté se většinou rodí závaznější rozhodnutí. Ovšem v některých případech máme tendenci činit odpovědná a zavazující rozhodnutí ještě daleko dříve, než zamilovanost definitivně odezní. A to se nám podle odborníků může přinejmenším nevyplatit.

Jako ideální období pro poznávání partnera, jeho pozitivních stránek i nedostatků, vidí většina psychologů období dvou let. Dva roky jsou optimální pro to, abychom svůj protějšek dostatečně poznali, ujasnili si, jaké máme základní představy o společném životě, co nás spojuje a co rozděluje. Poznávání partnerů po dobu výrazně delší než jsou zmíněné dva roky, bez jakéhokoliv rozhodnutí, jak naloží partneři se společnou budoucností, považují někteří odborníci naopak zase za škodlivé.

Například psycholog Jeroným Klimeš dlouhodobě se věnující partnerským vztahům tvrdí, že po době dvou let již máme všechny důležité informace, abychom věděli, zda spolu zůstat, či se rozejít. „Jestli se vztah nejeví jako perspektivní, nemá cenu jej protahovat a je lepší se raději rozejít. To platí dvojnásob, když nám tikají biologické hodiny.“ Jakkoliv je současná běžná praxe partnerských párů odlišná, rozdělení vztahu na období zamilovanosti, poznávání a pak rozhodování, co a jak dál, se jeví jako zcela logické.

Důsledky našeho neuváženého chování, rozhodneme-li se příliš brzy, dokud ještě partnera dostatečně neznáme, či naopak odkládáme-li rozhodnutí, neneseme totiž většinou už jen my, ale i naše okolí, často i naši potomci. Přitom stačí uvědomit si, na jakých zákonitostech vztahy fungují a přemýšlet nad tím, co spojuje právě vás dva. Často si lidé neuvědomují, že úspěšnost při seznamování, nenapovídá vůbec nic o tom, jak vhodní jsme jako lidé pro soužití v partnerském vztahu.

Stejně tak bývají přeceňovány okolnosti seznámení. Ve fungujícím vztahu samozřejmě seznámení samotné tvoří součást historie párů, ke které je vhodné se vracet a připomínat si ji, na druhou stranu nakonec je poměrně lhostejné, jakým způsobem se partneři vlastně seznámili. Jestli hned první večer pokračoval intimnostmi, nebo trvalo déle, než se partneři dali dohromady. Zaměřit svou pozornost je třeba na fungování ve vztahu samotném. To nám o partnerovi napoví mnohem více. Poznávání a závěry však nenechme ovlivnit zamilovaností na počátku seznamování.