MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Primitivní pomůcky bychom objevili již u některých domorodých kmenů dávno v minulosti. Lidé si chránili svůj zrak před poškozením malými brýlemi vyrobenými ze dřeva. Takové brýle měly vyřezány malé průřezy na oči a jejich součástí byla i stínítka. Díky nim nedocházelo k oslnění slunečním světlem. Podobné pomůcky, jako jsou dnešní dioptrické a sluneční brýle, pocházejí také ze starověkého Říma. Podle dochovaných informací používal zhruba kolem roku 4 před naším letopočtem římský filozof Seneca primitivní lupu na čtení. Byla to vlastně skleněná koule, kterou naplnil vodou. Písemné prameny nás zase informují o tom, jak římský vládce Nero sledoval gladiátorské hry skrze lesklý zelený smaragd. Ten měl jeho oči chránit před oslněním.

První dioptrické brýle se začaly vyrábět záhy po objevení technologie výroby skla. Používání brýlí pak souviselo i s rozmachem písma.

Pro výrobu brýlí, tedy skleněných čoček, bylo za potřebí umět vyrábět sklo. Lidé na tuto technologii přišli někdy ve druhém tisíciletí před naším letopočtem. S výrobou skla se začalo v Mezopotámii, mistry tohoto řemesla však byli později starověcí Egypťané. V té době bylo sklo používáno hlavně na výrobu zrcadel, pohárů nebo třeba šperků. Ke korekci zraku poprvé použil skleněné čočky muž jménem Roger Bacon. Kolem roku 1000 našeho letopočtu spatřil světlo světa tzv. čtecí kámen (Lesestein). Tato dioptrická pomůcka našla uplatnění hlavně v 11. století.

První brýle vůbec byly vyrobeny v roce 1313. Tyto brýle však vypadaly poněkud jinak než ty dnešní. Byly opatřeny zvláštním držátkem, pomocí něhož se přidržovaly před očima. Plnily tak vlastně funkci lupy. Lidem se však postupem času nechtělo neustále přidržovat brýle před obličejem, a tak je přivazovali třeba ke klobouku, skřipcem připevňovali na nos, nebo uvazovali přes zátylek. Někdo také brýle připevnil na tkaničky, které pak dal s přivázanými závažíčky za uši. Zavěšování brýlí za uši, to je výmysl muže jménem Edward Scarlett.

Brýle byly dříve výsadou pouze mnichů nebo bohatých měšťanů. Postupem času se však naučily číst i další vrstvy tehdejšího obyvatelstva. Lidé velmi často však trpěli krátkozrakostí i dalekozrakostí zároveň. Proto museli používat dvoje brýle. Tento problém však lidem pomohl vyřešit Benjamin Franklin v roce 1780. Vynalezl totiž tzv. bifokální čočky, tedy čočky s dvojí ohniskovou vzdáleností. V 19. století mohl brýle používat každý, kdo je potřeboval. Tehdy se také objevují první kontaktní čočky.

Zmínky o čočkách obecně máme již z dob starověkého Řecka a Říma, tedy z doby antiky. Skleněné čočky Řekové a Římané používali k rozdělávání ohně nebo i k ničení nepřátelských lodí. Nápad na výrobu kontaktních čoček dostal již všestranně nadaný Leonardo da Vinci. V roce 1508 pozoroval změnu optiky lidského oka při kontaktu s vodou. Bohužel da Vinciho nenapadlo využívat tento objev ke korekci zraku, pouze zkoumal, jak se oko změně přizpůsobuje.

René Descartes přišel s nápadem vyrobit nějaký materiál, který by se přikládal přímo na oko a sloužil ke korekci zraku. Descartes vyrobil zvláštní skleněnou tubu. Ta byla plná tekutiny a lidé si ji měli aplikovat přímo na rohovku. S tímto vynálezem na oku však nemohli lidé mrkat, což bylo obrovské minus jinak dobrého nápadu.

Descartův vynález se pokusil vylepšit Thomas Young. Ten vyrobil pro korekci zraku krátké skleněné trubičky, které naplnil vodou. Thomas Young také přišel na to, že špatné vidění může být důsledkem také nepravidelného zakřivení rohovky, čemuž se odborně říká astigmatismus. V roce 1827 napadlo anglického astronoma Johna Herschela kontaktní čočky brousit. Takto upravené čočky hned lépe přilnuly k povrchu oka.

Všech poznatků a prvních pokusech o výrobu kontaktních čoček využil v roce 1887 německý sklář jménem F. E. Müller. Tento muž vyrobil model kontaktních čoček ze skla. Tentýž rok přišel s podobným modelem i Louis J. Girard. Němec Adolf Eugen Fick vyrobil vůbec první kontaktní čočky, které se přizpůsobily tvaru lidského oka. Čočky pana Ficka však byly z hnědého skla, při nošení nebyly zrovna moc pohodlné a v oku mohly být pouze pár hodin za den. Vývoj kontaktních čoček tak byl stále na začátku.

V roce 1930 byl vynalezen materiál, který se později uplatnil při výrobě kontaktních čoček. Oním revolučním materiálem byl polymethylmethacrylate (známý též pod zkratkou PMMA) neboli perspex či plexisklo. Kontaktní čočky tak mohly být vůbec poprvé vyrobeny z plastu. Optometrista William Feinbloom toho využil a vyrobil zcela nový typ kontaktních čoček z lehkého plastu. V roce 1950 byly vyrobeny nové kontaktní čočky, které se aplikovaly pouze na rohovku. Všechny předchozí čočky byly umístěny na celé ploše oka.

Pokud se zmiňujeme o kontaktních čočkách, nemůžeme opomenout jméno Otto Wichterle. Tento Čech je velmi úzce spjat s vývojem kontaktních čoček. Wichterle vyrobil speciální gel, který byl schopen pohltit až 40 procent vody. Tento gel byl také průhledný a měl dobré mechanické vlastnosti. A dostal název hydrogel. Z tohoto materiálu pak Wichterle začal vyrábět kontaktní čočky. Jeho měkké hydrogenové čočky byly dále zhotovovány z materiálu s názvem HEMA (hydrogyetylakrylát). Wichterlova technologie se dostala do zahraničí, kde se již v 70. a 80. letech začaly kontaktní čočky vyrábět ve velkém.

Důležitá data vývoje kontaktních čoček

• V roce 1980 jsou na trh uvedeny první barevné kontaktní čočky.
• Roku 1988 představili výrobci vůbec první jednodenní měkké kontaktní čočky.
• Revolučním rokem ve vývoji kontaktních čoček je rok 1996, kdy se na americkém trhu objevují první kontaktní čočky se schopností absorbovat UV záření.
• Rok 1998 je datem, kdy se na trhu objevily první silikon-hydrogelové čočky. Jejich skvělou vlastností je vysoká propustnost. Dnes tento druh kontaktních čoček poskytuje ten největší komfort.
• V roce 2004 byla provedena studie mezi uživateli kontaktních čoček. Z této studie například víme, že průměrný věk nositelů čoček je 31 let, nebo že více než dvě třetiny z nich jsou ženy.