MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Nová země ukrývala mimo jiné také řadu nebezpečí. Tím největším se později pro sexuchtivé námořníky stala nemoc, kterou předtím neznali, a to syfilis. Obyvatelé tehdejší Ameriky již chorobu znali a dokázali s ní bojovat, aniž by je nějakým způsobem ohrožovala na životě. Pokud se však syfilis nakazil Evropan, čekala ho jistá smrt. Ta byla pro většinu nemocných vysvobozením po letech plných bolestí doprovázených ošklivými vředy, paralýzou, rozpadáváním kostí a tkání, vypadáváním vlasů, slepotou i hluchotou, postižením míchy a mozku či duševními nemocemi.

Patrně první obětí choroby syfilis byl kapitán jedné z lodí Kryštofa Kolumba. Roku 1495 již vypukla epidemie nemoci a o několik let později se syfilis objevuje jen v Paříži snad u každé herečky a tanečnice. Syfilis se ještě takto nejmenovala, nemoci se říkalo „neapolské zlo“ či ruská, polská, řecká nebo třeba německá choroba, zkrátka podle národu, který byl z jejího šíření zrovna obviněn. Teprve v 16. století se nemoc začala označovat jako syfilis, a to podle hrdiny básně Girolama Fracastora. Na toho Bůh nemoc seslal jako trest za rouhání. Jako na boží trest se na syfilis hledělo i mezi lidmi. Choroba nepostihla pouze prostitutky, námořníky či tanečnice, nevyhnuli se jí i mocní a slavní lidé. A tak začala syfilis měnit a utvářet dějiny.

Na přelomu 15. a 16. století vládl Francii král František I., za jehož života došlo k rozkvětu kultury a umění, rovněž se však ve velkém šířila syfilida. Tehdy si král také začal užívat erotických radovánek s ženou jistého francouzského právníka. Ten manželčinu nevěru nehodlal přehlížet a odpustit a rozhodl se pomstít. A to velmi zvláštním způsobem. Zašel do nevěstince, ve kterém pracovalo mnoho nemocných prostitutek, o čemž muž moc dobře věděl. Právník potom začal chorobu šířit. Nejprve přímo pohlavním stykem nakazil svou manželku, ta pak syfilis přenesla na samotného krále. Ten později prožíval muka, která mírnil rtutí a projímadlem, což byla tehdy osvědčená léčiva na syfilis. Podobné problémy měl však i advokát, který si tak pomstu moc nevychutnal.

Dodnes se vedou spory o tom, zda syfilis trpěla i další slavná osobnost dějin, hudební skladatel Bedřich Smetana. Ten byl sice ženatý, ale velmi často si užíval s pohlednými, avšak mnohdy nemocnými baletkami. Další jeho sexuální aféry teorii o tom, že byl nakažen syfilis, jenom podporují. V tomto případě se také můžeme Smetanovým milenkám divit, že s ním udržovaly intimní vztah. Skladatel byl totiž malého vzrůstu, krátkozraký a krásou také zrovna moc neoplýval.

Pokud se zaměříme na průběh a příznaky Smetanovy choroby, mohlo by se skutečně jednat o syfilidu. Nejprve se u něho objevil totiž zanícený vřed, následovala hluchota a deset let strávených v ústavu pro duševně choré, kde také zemřel. Se slavným hudebním skladatelem však nebylo vhodné spojovat tuto nemoc, zvláště když si uvědomíme, že jeho dílo „Má vlast“ vzniklo již v pozdější fázi choroby. Proto tedy Smetana „oficiálně“ zemřel na arteriosklerózu.

Pokrok v léčbě syfilidy přišel v době druhé světové války. Nemoc byla léčena penicilinem, ten si však neporadil se třetím stádiem syfilis. A právě v tomto stupni byla již choroba třeba u Klementa Gottwalda. Ten se ještě nějaký čas po válce snažil svůj zdravotní stav před veřejností tajit. Během návštěvy Moskvy však ochrnul na půlku těla a lékaři mu diagnostikovali poslední fázi syfilidy. A Stalin se tomu zřejmě nestačil divit.

Prezident Gottwald mírnil zatím příznaky nemoci alkoholem, uzavřel se před veřejností a potichu se podílel na politických procesech. Dožil se padesáti šesti let a brzy se na jeho nemoc zapomnělo. Dalo by se říci, že nemoc přišla v jeho životě ve vhodnou dobu, jeho smrt tak znemožnila zbavení funkce a obvinění z přípravy politických procesů.