Na zubní kazy havraní lejno a na bělení moč

Tak tomu ovšem bylo v našich končinách. Ze starověkého Egypta se dochovalo několik papyrových svitků pocházejících z 16. a 17. století př. n. l., které zachycují vůbec první stomatologické léčebné postupy. Egyptští lékaři tehdy připravovali i výplně zubů z umletého ječmene, okrového prášku a medu. Etruská civilizace zase zhotovovala zubní protézy již kolem roku 900 př. n. l.

To staří Římané byli přesvědčeni o tom, že zubní kaz způsobuje červ, který v zubech navrtává díry. Osobní lékař císaře Claudia jménem Scribonius Largus panovníkovi vykuřoval červa ze zubů kadidlem. Císaře to však bolesti nezbavilo. O červovi, který má na svědomí zubní kaz, pochází zprávy straší více než 5 000 let od Sumerů. Stejný názor zastávali učenci až do novověku. Až v roce 1757 označil červa navrtávajícího zuby za nesmysl německý přírodovědec Jacob Christian Schäffer (1718–1790).

Proti trhání zubů postižených kazem se postavil italský lékař Giovanni d’Arcoli (1412–1484). Ten začal zubní kaz vrtat, přičemž poukazoval na léčebné účinky tepelné síly. Profesor medicíny na univerzitě v Padově nahradil dřívější vypalování nemocného místa žhavým železem malým vrtákem, kterým zub postižený kazem vrtal a následně vyplnil zlatou vložkou. Ovšem jeho pokrokový způsob léčení zubních kazů nenašel v tehdejší medicíně uplatnění. Výplně ze stříbra byly v Evropě plně používány až kolem roku 1880. Číňané ovšem běžně zuby vyplňovali stříbrem již kolem roku 200 př. n. l.!

O zubních kazech věděli lékaři málo ještě v 17. století. Německý lékař Christian Franz Paullini (1643–1712) tehdy tvrdil, že nejlepší jsou v případě zubního kazu přírodní prostředky. Do díry v zubu měl svým pacientům dávat havraní lejno – zub se pak měl zkazit celý, vypadnout a zbavit tak člověka nepříjemné boleti. Tento lékař používal zvířecí výkaly jako lék v celé řadě případů, o čemž svědčí jeho kniha s názvem Heilsame Dreck-Apotheke, která vyšla poprvé roku 1697. V tomto spise mimo jiné také k čištění a bělení zubů doporučuje jako nejlepší prostředek moč člověka. Ačkoli je to nechutná představa, v tomto případě se Paullini nemýlil. Moč přidávali do čisticí směsi na zuby již staří Římané. V moči je totiž obsažen amoniak, který má na chrup skutečně bělicí účinky.

Francouzský lékárník Duchateau ze Saint Germain nesnášel zápach z kostěných zubních protéz ve svém obchodě. Stejný problém měli i lidé, kteří museli tyto protézy používat. V roce 1744 přišel lékárník s řešením, které představovaly porcelánové zubní protézy. První protézu vyrobil ve spolupráci s porcelánovou manufakturou Guérard a sám ji úspěšně otestoval. V roce 1776 však jeho vynález odmítla zaregistrovat královská akademie. Oficiálně je tak první porcelánová zubní protéza až vynálezem pařížského zubaře jménem Nicolas Dubois de Chémant (1753–1824) z roku 1788.

Ošetřování zubů nebo jejich trhání bývá bolestivé. Lékaři proto přemýšleli, jak svým pacientům od bolesti ulevit. Americký dentista Horace Wells (1815–1848) z Hartfordu roku 1844 použil při trhání zubu rajský plyn jako narkotikum. Později se o totéž pokoušel ještě jednou se svým kolegou Williamem Mortonem (1819–1868), ovšem neúspěšně a s velkou ostudou. Morton se však nevzdal a v experimentech dále pokračoval. Americký chemik Charles F. Jackson (1805–1880) se jednou omylem ve své laboratoři nadýchal éteru, a náhodou tak přišel na jeho uspávací účinky. Toho následně využil Morton a dne 30. září 1846 éterem uspal svého pacienta, a vytrhl mu tak bezbolestně zub.