MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Velká říjnová socialistická revoluce – podzim 2017

Před sto lety došlo v tehdejším Ruském impériu k druhé fázi takzvaného Bolševického převratu. V první, únorové fázi byl sesazen a uvězněn poslední car Mikuláš, který byl nakonec zavražděn ve městě Jekatěrinburg. Ve druhé, tedy říjnové fázi (v našem kalendáři

ovšem byl již Listopad) došlo k násilnému převzetí moci bolševiky a takzvaná Prozatímní vláda byla svržena. Ruské impérium bylo před převratem zaostalou zemí, car Mikuláš příliš populární nebyl a navíc byla země zatažena do První světové války proti Německu a Rakousku. Je pravdou, že opozice proti carovi byla z uvedených zemí podporována z důvodu vidiny ukončení bojů a vítězství na východní frontě už od roku 1915. Jakmile byl car sesazen, byl podepsán pro Rusko nevýhodný Brest-Litevský mír, který zemi připravil o více než milion kilometrů rozlohy a čtvrtinu obyvatelstva. Navíc vyhlásilo samostatnost Finsko, kterou noví vládci Ruska uznali. Ovšem to nebyly zdaleka poslední problémy revoluce. Jakmile se v říjnu 1917 dostali s konečnou platností v Petrohradu k moci bolševici, ne všude v zemi měli podporu. A tak vznikalo postupně „bílé hnutí“ podporované dokonce ze zahraničí a zvolna se schylovalo k občanské válce. Zároveň mnoho zahraničních států novou vládu neuznávalo, což působilo problémy v diplomacii. Občanská válka, trvající dlouhé dva roky, stála zemi miliony životů, zejména civilistů, kteří zemřeli na následky hladomoru.  Aby toho nebylo málo, po jejím ukončení došlo k válce s Polskem, kterou bolševické Rusko prohrálo a muselo protivníkovi postoupit západní oblasti. Nejhorší věcí ovšem byl celkový pokles výrobních kapacit, který se dostal na pouhých 13 procent předválečné úrovně. Ze střednědobého pohledu tak byl bolševický převrat katastrofou, kterou se povedlo překonat až za dlouhá desetiletí před druhou světovou válkou.

Sametová revoluce 1989 v Československu

Toto období si většina z nás pamatuje, převratu se říká „Sametová revoluce“ právě kvůli tomu, že nebyla krvavá a přes všechny problémy vládnoucí Komunistická strana vedla s protestujícími dialog. Samozřejmě, došlo i na střety s policií, ovšem nebyly při ní stovky mrtvých a raněných, jak to obvykle bývá. Dá se tedy říci, že tato revoluce se dělala způsobem, jakým se dělat měla. Jakmile se totiž ztratí dialog a protivníci nekomunikují, většinou dochází k velkému násilí. Sametovému převratu je dnes 28 let a dá se tedy už zhodnotit jeho dopad. Celkově po něm nedocházelo k radikálním změnám a výkyvům, nicméně reálný HDP od roku 1989 (75 procent úrovně zemí EU) poměrně prudce klesal a po opětovném nabrání růstu dosáhl úrovně konce socialismu až o 18 let později – v roce 2007. Dnes jsme na nějakých 88 procentech. Většinu věcí si koupíme v přepočtu na průměrnou mzdu daleko levněji, kromě bydlení, tehdy tvořil nájem asi desetinu průměrné mzdy. Dá se tedy říci, že „Sametová revoluce“ přinesla České republice, až na ztrátu společného státu se Slovenskem, celkově prosperitu.

Majdan – revoluce na Ukrajině v roce 2013

20.Listopadu 2013 oznámila tehdejší vláda Ukrajiny, že zatím nepodepíše asociační dohodu mezi Ukrajinou a Evropskou Unií. Ona smlouva byla pro Ukrajinu poměrně nevýhodná, jelikož vstup do konkurenční Eurasijské Unie s Ruskem a dalšími postsovětskými zeměmi nabízel nepoměrně lepší ekonomické pobídky. Den poté, 21.Listopadu začaly na kyjevském náměstí nezávislosti (Majdan Nezavisimosti) protesty proti prezidentu Janukovičovi s požadavkem jeho odstoupení a zahájení integrace Ukrajiny do Evropské unie.

Rodící se revoluce byla podporována jak zeměmi Evropské unie, tak Spojenými státy. Na majdanském pódiu k lidem mluvil americký zákonodárce John McCain, za nás navštívil protestující například Karel Schwarzenberg. Americká strana ústy náměstkyně ministra zahraničí Victorie Nullandové přiznala, že investovala do změny režimu na Ukrajině a její směřování k EU 5 miliard dolarů. A teď si

představte, že nejste v homogenní zemi, jako je naše republika, přestože i u nás například Praha volí trochu jinak než třeba Slezsko. Východní oblasti a Krym zvolili prezidenta Janukoviče někdy až devadesáti procenty hlasy, kdežto na západě dosahovala jeho podpora pouhých 7 až 20 procent a naopak drtivou podporu měla jeho protivnice – Julia Tymošenková. Přestože celkově zvítězil Janukovič, země byla evidentně velmi rozdělená. A tak, když revoluce Janukoviče svrhla, východní regiony a Krym novou vládu neakceptovaly a začaly ozbrojené střety, podobně jako Bělogvardějci proti Bolševikům před sto lety. Nakonec situace vyústila v odtržení Krymu a jednostranné vyhlášení samostatných republik na východě země. Měli na to tamější lidé právo, když jejich prezident byl násilně svržen, nebo ne? Každý, ať si udělá názor sám. Po čtyřech letech je Ukrajina pod revolucionáři na dně a ztratila část svého území, podobně jako Rusko dva roky po Velké říjnové. Ovšem na rozdíl od něj se naděje na zlepšení stále neobjevuje a zemi zřejmě čekají desetiletí chaosu a bídy. Stálo to za to, když v zemi jsou v našem století svobodné volby?

Závěrem

Můžeme být tedy rádi, že ta „naše“ revoluce dopadla docela dobře, bez bídy a krveprolití. Ne vždy tomu tak při rozpadu socialistického bloku bylo, vzpomeňte na Jugoslávii nebo válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Ve většině případů je tedy lepší evoluce, nežli revoluce. Naštěstí tu máme svobodné volby a pomatenců vyzývajících k další revoluci a občanské neposlušnosti málo. Važme si toho.