MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Staletí vývoje

Počátky francouzského jazyka jsou obvykle spojovány s průnikem římských vojsk pod vedením Julia Caesara do Galie v 50. letech přes Kristem. Římané zavedli na keltském území řadu důležitých změn, a to zejména v oblasti administrativy a správy země. Právě tehdy se jediným úředním jazykem stala latina.

Přes veškerou snahu římských ‚dobyvatelů‘ však lidé mimo města či doma mluvili galsky. Na území dnešní Francie se tak mísily vulgární mluvená latina a původní řeč obyvatel. Jazykový vývoj zkomplikovali na konci starověku také Germáni, již začali pronikat na galské území. Postupně se vulgární latina začala vytrácet a přežívala pouze latina klasická jakožto jediný jazyk bohoslužeb.

V jazykově nejednotné zemi později vznikly různé dialekty: na severu dominovala langue d'oïl, na jihu langue d'oc a na východě – u Lyonu – tzv. francoprovençal, často považovaný za samostatný jazyk. Základy moderní francouzštiny byly položeny v dobách tzv. karolinské renesance (8.–10. století).

Král Karel Veliký, zastánce vzdělanosti a milovník kultury, zakládal po celé zemi školy, kde se mluvilo výlučně latinsky. Znovuzavedení tohoto klasického jazyka přispělo k tvorbě nové slovní zásoby. O podobě tehdejší „francouzštiny“ se můžeme přesvědčit díky Štrasburským přísahám (Les Serments de Strasbourg). I přes podobu s dnešním jazykem jsou rozdíly ve slovní zásobě, gramatice i syntaxi nemalé. Francouzština, jak ji známe my, se zrodila až v novověku.

Ve světě

Přestože francouzština je dnes spjatá hlavně se zemí galského kohouta, rozšířená je po celém světě. V Evropě jsou to – kromě Francie – Belgie, Švýcarsko, Lucembursko a také Monako, kde je francouzština úředním jazykem. Hojně rozšířený je tento románský jazyk také v afrických zemích, což je důsledkem někdejší kolonizace kontinentu. Mezi frankofonní státy patří nejen země Magrebu, ale také Senegal, Rwanda, Čad, Kamerun a mnohé další. Svou kolonii měla v Africe také Belgie, ačkoli se o tom – vzhledem k nelichotivé historii – dnes příliš nemluví. Bylo jí Belgické Kongo, dnešní Demokratická republika Kongo.

Dále je francouzština rozšířena také v kanadských provinciích Québec, kde je jediným oficiálním jazykem, a Nový Brunšvik či v turisticky velmi oblíbené Francouzské Polynésii. Není však francouzština jako francouzština. I v Evropě se od sebe jazyky mírně liší, a to nejen přízvukem, ale kupř. i slovní zásobou. Nejzřetelnější je pak rozdíl mezi kanadskou a ‚evropskou‘ francouzštinou. V Québeku se jazyk vyvíjel nezávisle na Francii, a tak se tamní francouzština odlišuje výslovností, slovní zásobou a do určité míry i gramatikou.

Umění žít po francouzsku

Francouzština je dnes spojována hlavně s uměním a kuchyní. To první si vysloužila zejména díky bohatému kulturnímu dědictví Francie, ať už jím myslíme vskutku bohatou literaturu, výtvarné umění nebo o film, který se ve Francii na konci devatenáctého století zrodil. Navíc Paříž byla – hlavně ve dvacátém století – domovem mnohých umělců z celého světa. V metropoli hledali štěstí i inspiraci Ernst Hemingway, Pablo Picasso, Salvador Dali a mnozí další velikáni.

Unikátní je i francouzská kuchyně, i když není tak úplně jednoduché definovat, co se pod tímto pojmem ukrývá. Vzhledem ke své velikosti a rozmanitosti naleznete takřka v každém regionu nějakou specialitu. Milovníci klobás a zelí nechť zamíří do Alsaska, kdo je příznivcem mušlí a ryb, měl by vyrazit spíše na jih. K Francii pak neodmyslitelně patří sýry a hlavně vína. Ať už navštívíte jakýkoli kraj, není od věci okusit některé z vin de table. I zde se vám znalost francouzštiny jistě bude hodit, obzvlášť navštívíte-li menší města, kam turisté nejezdívají.

Vliv francouzštiny

Francouzština měla vliv na řadu evropských jazyků včetně češtiny. Slova jako žánr (genre), manžeta (manchette), paštika (pâté) a mnohá další jsou francouzského původu. Podobně pronikla řada výrazů nejen z oblasti gastronomie, módy a umění např. do ruštiny či němčiny.

Zdaleka nejvíce však ovlivnila francouzština angličtinu, svého nynějšího konkurenta. Poté, co se francouzský šlechtic Vilém I. Dobyvatel roku 1066 stal anglickým králem, začal vládnout po vzoru svých krajanů, a na jeho dvoře se tak mluvilo výhradně francouzsky. Velké množství anglických slov – podle některých 40 %, podle jiných až 70 % – je francouzského původu. Přestože angličtina dnes francouzštinu vytlačuje – i přes snahy frankofonních zemí o šíření tohoto jazyka –, stále zůstává komunikačním jazykem Evropské unie, NATO či OSN.