MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Miroslav Frodl se narodil 7.6.1928 v moravské vesnici Poštorná u Břeclavi, jako poslední ze sedmi dětí jeho otce Čeňka Frodla. Pamatuje si tedy i předválečné období. Bylo mu 10 let, když se udála mnichovská zrada a následně i obsazení naší republiky nacistickým Německem. „Na první republiku vzpomínám s nostalgií, byla to velmi chudá doba. To víte, můj otec se musel velmi ohánět, aby uživil sedm dětí. Naštěstí, můj nejstarší bratr Vincenc byl už téměř dospělý, když jsem se narodil, a proto přiložil ruku k dílu.“ Vzpomíná pan Frodl. Když už jsme u jeho otce, kromě toho, že za sebou nechal velké potomstvo, byl na sklonku svého života i nejstarším člověkem ve vesnici. Dožil se úctyhodných 94 let. Pan Frodl neztrácí vtip a k tomu dodává: „Mně je teprve 91. Samozřejmě chci svého otce ve věku ještě překonat.“  První republika byla, na rozdíl od té dnešní, poměrně různorodá co se národnostního složení týče. Pohraničí bylo německé, na slovenském jihu byli Maďaři a na úplném východním konci republiky tajemné Zakarpatí. Hlavní řečí tam byla Rusínština, obyvatelstvo tvořili kromě Rusínů též Maďaři, Rumuni a jen minimum Čechů. „Zakarpatí bylo v té době (a je i dnes) proti zbytku republiky chudé a zaostalé. Elektrifikace vesnic moc nebyla, průmysl byl tak na pěti procentech Čech a Moravy. Navíc, do Zakarpatí se tehdy „odklízeli“ bývalí zločinci a neúspěšní úředníci a učitelé. To skladbě a rozvíjení tohoto regionu příliš neprospívalo,“ dodává pan Frodl.

Potom přišla druhá světová válka

Nejmladší období svého života, tedy do sedmi let věku, prožil pan Frodl v Poštorné u Břeclavi. Co se války týče, pamatuje si stavbu bunkrů proti německé Třetí říši, které si chodili s kamarády prohlížet. Ve vzduchu už byl konflikt cítit, Frodlovi ale zůstávali klidní. Rodina se v roce 1935 odstěhovala do středomoravských Cetkovic, hlavním důvodem bylo to, že zde měli příbuzné a narodila se tam jeho maminka. Zde prožil pan Frodl celou válku a dle jeho slov se tady nijak neprojevovala. Když přišel odsun Čechů z pohraničí, do Cetkovic nikdo nepřišel. Jednou ve vesnici lehce havarovala německá Štuka (stíhací bombardér), které došlo palivo při cvičném letu. Němci ji opravili a to bylo všechno. Na konci války přes vesnici prchali nekonečné zástupy německých civilistů z východních okupovaných území do Německa. Tuto dobu bylo panu Frodlovi 17 let a tak dostal od ustupujících německých jednotek příkaz jít do Brna kopat zákopy. To se i stalo, ale při náletu anglických bombardérů na Brno se všichni rozutekli, včetně velitele SS, který na pracující dohlížel. Miroslav Frodl tehdy ušel nejdelší pochod svého života, z Brna do Cetkovic to bylo rovných 50 kilometrů.

Po válce

Dle vzpomínek pana Frodla byla těsně po válce velká nenávist vůči všemu německému, to ale vydrželo jen pár týdnů. Při odsunu Němců nemuseli jít všichni. Někteří z nich byli dokonce antifašisti, ale nechtěli v Československu zůstat v obavě ze špatného chování Čechů k nim. Na poválečnou dobu a první její dva roky vzpomíná Miroslav Frodl jako na období velké bídy. Všichni tehdy pracovali na poli, včetně studentek, vypomáhal každý. Teplé jídlo měli jako mladí rekruti zpočátku jen v Neděli. „Dostal jsem se do armádní jednotky pod Králickým Sněžníkem a s kolegy jsme tady bojovali hlavně s kůrovcem“, směje se pan Frodl. Potom však přišla nabídka na práci v hradní stráži. Tu neodmítl a nastoupil na první službu 1.ledna.1947.

Na Hradě nad Prahou

„Nečekal jsem to, ale vzali mě. Byl jsem tehdy asi nejmladším členem hradní stráže, ve věku pouhých 17 let a 7 měsíců,“ vzpomíná pan Frodl. „Prezident Beneš se dle jeho vzpomínek choval vždy profesionálně a stejně tak první dáma. Daleko raději jsme však měli Jana Masaryka. Ten byl vyloženě přátelský. Čemu ovšem nerozumím, proč si vybral pan Beneš Sezimovo ústí v Jižních Čechách jako své letní sídlo, nebo chcete-li vilu. V tomto městečku totiž bylo 90 procent obyvatelstva příznivci komunistů, kdežto Beneš byl pravicový.“  V hradní stráži nás tehdy byla pouhá třetina dnešního počtu. V tajných chodbách pod Hradem tehdy byla nastěhována knihovna Národního muzea. A tak, aniž by to tehdy věděl, Miroslav Frodl přenášel ve vlastních rukou originál Bible Kralické. „Prezidenta jsme doprovázeli i na jeho cesty po naší republice. Pamatuji se, že na Slovensku v Topolčankách jej nevítali příliš horlivě. Kupodivu vzpomínali na Tisa. Bylo to tehdy vůbec na Slovensku vypjaté. Táhli tam Banderovci a museli jsme být ostražití i před nimi, měli na svědomí spoustu životů a zasahovala tam proti nim československá armáda.“

Nástup komunistů a Gottwald u Beneše

A jak vzpomíná pan Frodl na konec Benešovy vlády a nástup komunistů? Gottwalda viděl v onen osudný den osobně. „Vždycky nadávám, když slyším v televizi informace, že přijely s Gottwaldem 3 policejní auta, vojáci naběhli na Beneše a donutili ho rezignovat. Je to lež. Vím to, protože jsem v tu dobu držel službu. Přijelo jedno auto (značka ZIS), ve kterém přijel Klement Gottwald, jeho žena a jeho řidič. Slyšel jsem, když Gottwald vystupoval, jak mu jeho žena říká, že se o něj bojí. Zůstala v autě, stejně jako řidič a vystoupil pouze Gottwald. Já jsem zazvonil na hradní dveře, které jsem strážil, přišel kancléř Smutný - a odvedl jej k prezidentovi. Tehdy si velká většina lidí přála předčasné volby a Beneš tento požadavek akceptoval. Věděl, že Praha byla tehdy ještě levicovější, než většina republiky, dnes je to přesně naopak. V následných volbách komunisté drtivě zvítězili a získali v parlamentu většinu.“ Pana Frodla pak čekal za 2 měsíce vyhazov. „Nic špatného mi nedělali, ale v hradní stráži mě už nechtěli, bylo nás takových více, odhadem 70 procent.“ Pak šel sloužit do Čáslavi. Někteří jeho kolegové nesli vyhazov z hradní stráže těžce a jeden dokonce spáchal sebevraždu.

Po revoluci 1989

Pan Frodl si později založil rodinu a narodili se mu dva synové, Ladislav a Mirek. Na jeho službu u Beneše si vzpomněli po listopadu 1989 a dostal pozvání k prezidentu Havlovi. „Bylo nás tehdy ještě 7 přeživších. Obdrželi jsme gratulace a bylo to velmi příjemné vidět zase staré kolegy. Dnes jsem už zřejmě poslední. Jednak jsem byl nejmladší, a potom mám i dlouhověkost v krvi,“ směje se Miroslav Frodl. A jak si žije dnes? Z Moravy dávno přesídlil do východočeských Pardubic – Polabin, kde žijí i jeho potomci. „Jsem spokojený člověk. Od dětství se zajímám historii a sběratelství, docela tomu za ta dlouhá léta rozumím. Pořád se mi líbí ženy a humor, rád si zajdu na víno a dvakrát za rok vyjedu do lázní,“ uzavírá na závěr. Popřejme mu tedy další spokojená léta a mnoho dychtivých posluchačů příběhů dávných dob, které na rozdíl od nich zažil osobně.