MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Šestadvacetiletá žena brázdila rychlou chůzí každý den od 6 ráno do 6 večer ulice. Nakonec strávila 18 měsíců v nemocnici, kde se jí zoufale snažili zachránit život.

Poradili mi dietu
Výmluvná mladá žena vyprávěla Daily Mailu o těžké životní zkoušce, kterou nakonec zvládla a probojovala se zpět mezi normální,  zdravé lidi.

“Vždy jsem trpěla úzkostí, depresemi a obsesivně kompulsivní poruchou, vlastně už od dětství. Kombinace těchto nemocí mě nakonec dohnala až k anorexii.” Lauren vzpomíná na začátky svých problémů: “Puberta u mě začala velice brzy, již v devíti letech, byla jsem větší než ostatní mí vrstevníci, což mě jistým způsobem vyřazovalo.”

“Byla jsem jiná než ostatní, zajímala jsem se o rock a hrála jsem na kytaru. Anorexii u mě  spustila něčí poznámka, že bych měla zhubnout. Bylo mi 14 a to je příliš brzy, aby člověk přemýšlel o takovýchto věcech. Tehdy začala moje obsese s cvičením.”

12 hodin chůze
Lauren začala chodit dvanáct hodin denně po ulicích a když byla doma, chodila kolem dokola po pokoji. “Chodila jsem po ulicích od 6 ráno do 6 večer, pokud jsem narazila na nějaké schody, šla jsem po nich. Vůbec nerozumím tomu, jak jsem to dokázala, jak jsem vydržela tak dlouho chodit. Zřejmě to bylo anorektickým adrenalinem,” usmívá se smutně.

Lauren si uvědomila, že je anorektička, když si přečetla článek v časopise od manžela ženy, která s tímto problémem bojovala. “Pomyslela jsem si, pane bože, to je o mně, všechno tohle na mne sedí. Do té doby jsem byla přesvědčená, že se mě to netýká, že dělám správnou věc. Každá dívka je posedlá celebritami a dietami a každá se jim chce podobat. Já se snažila o to samé,” vypráví Lauren o svém šokujícím zjištění. “Úplně jsem nad tím ztratila kontrolu. Už dávno to nebylo o touze být štíhlá.”

V nemocnici poprvé
Nejhorší bod Laurenina života nastal v roce 2004, to jí bylo 23 let a vážila pouhopouhých 23 kilogramů. Tehdy řekl lékař její matce Alison Williamové, že se obává, že její dcera zemře. Lauren vzpomíná ne nejhorší dny svého života: “Byla jsem převezena na oddělení pro poruchy příjmu potravy. Mysleli si, že nepřežiju ani noc.”

“Mamka o mě měla šílený strach, ale dokud jsem si sama nepřipustila, že mám problém, nemohl pro mě nikdo nic udělat. Dokázala jsem přibrat několik kil, ale když jsem se vrátila z nemocnice, staré problémy se vrátily.”

V nemocnici podruhé
V březnu roku 2006 ji opět přijali do nemocnice, protože její váha spadla pod 25 kilogramů. V nemocnici nakonec zůstala 18 měsíců. Zatímco se jí lékaři v nemoci v Cambridgi snažili zachránit život, ona nedokázala přijmout pomoc a pokračovala v neustálé chůzi po pokoji.

Teprve po čtyřech měsících v nemocnici nastal průlom. “Lékaři mě nakonec nechali babrat v problémech a posléze se můj stav zase zhoršil. Neustále jsem se snažila chodit, ale byla jsem příliš slabá. Nakonec jsem se rozhodla, že svůj život nevzdám.”

Šťastný konec?
Laura skutečně poznala, co je to sáhnout si na dno: “Bylo to šílené, kvůli svým obsesím jsem neměla jedinou chvilku volnou. Jsem mladá žena a tolik jsem toho prošvihla. Můj život v nemocnici byl stejně hrozný jako venku. Život snad ani nemůže být horší, proč bych to neměla vzdát?”

Lauren nakonec byla propuštěna v říjnu 2007. O své nemoci nemluví ráda. Jen pohled na její zdravé tělo ukazuje, jak daleko se dostala od šílené image kostlivce. Také vyhodila všechny časopisy pro dívky, které mají svůj podíl na její nemoci. “ Štve mě, jak si tyhle časopisy jednu chvíli stěžují na štíhlost celebrit a na další stránce vám radí, jak zhubnout do plavek.”

Svůj příběh uzavírá slovy: “Stále mám problémy, ale nyní už mám konečně zase život ráda.”