MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

V našich zeměpisných šířkách a délkách si to lze představit jenom těžko. Ale v jiných koutech světa – a není jich zrovna málo – mají uživatelé jasně určený obsah, na který se prostřednictvím sítě sítí dostanou.

Velký cenzor z Číny
Zářným příkladem je Čína. Země, která pořádá olympijské hry a je světem tak nějak přijímána do příslovečné globální vesnice, je stále sužována tvrdými cenzorskými principy. Na omezování svobody internetu je tu vymezeno úřednické komando o několika tisícovkách počítačových borců a hackerů.

Ti vytvořili systém někdy zvaný „Great Firewall of China“, který má za cíl, aby běžný Číňan nemohl proniknout na stránky s údajně závadným obsahem, například katolíků, různých opozičních sdružení či snad takové studnice informací, jako je Wikipedia.

Na tuhle hru musely přistoupit i velké korporace jako Google či Microsoft, když žádaly o svolení pro působení na čínském trhu. Když tak v Číně do vyhledávače zadáte požadavek na „masakr na Náměstí Nebeského klidu v roce 1989“, nedostanete žádnou informaci týkající se tohoto brutálního zásahu armády vůči demonstrujícím studentům.

Stále omezenější svoboda
Celá věc jde tak daleko, že jsou každodenně prohledávány tisíce blogů a závadné zápisky úřadníci nekompromisně mažou. Opakované narušení internetového pořádku pak šetří policie a není výjimkou, když opoziční autoři putují do vězení.

V některých státech však funguje i určitá autocenzura, která je dána tradicemi. Například v jinak relativně svobodném Singapuru sami občané volají po zákazu pornografických stránek. A povolaná místa jim v tomto ohledu ráda vyhoví.

Bylo by však chybou se domnívat, že internet je v našich končinách zcela svobodným médiem. Určité mantinely tu fungují a především v otázce zveřejňování cizího duševního vlastnictví existují velmi striktní normy. Také diskuzní fóra jsou stále častěji v područí moderátorů, kteří nemažou jen vulgární a „změřte si své IQ“ posty, ale třeba i takové, které se jim nehodí do krámu.