Lékař léčí, příroda uzdravuje

Už od dob pravěku se lidé pokoušeli neduhy léčit různými způsoby. Postupem času se z léčitelství vyvinulo skutečné lékařství, které se do dnešní doby vyšplhalo na vysokou úroveň.

V pravěku lidé trpěli různými chorobami, nejčastější však byla nejrůznější zranění, jako například tržné rány nebo zlomeniny. Zlomeniny neuměli pravěcí lidé moc dobře napravovat. Z archeologických nálezů víme, že kosti pravěkých lidí často po zranění srůstaly křivě. Roli lékařů zastávali v pravěku šamané, kteří choroby léčili nejrůznějšími magickými obřady a zaříkáváním.

Velký pokrok v lékařství zaznamenáváme s příchodem starověku. Vyspělé civilizace té doby měly své odborníky, kteří už se dají nazvat lékaři. Nejvyspělejším starověkým státem v oblasti medicíny byl Egypt. Jak je známo, Egypťané prováděli mumifikace, při kterých se dozvěděli mnoho o stavbě lidského těla a hlavně o stavbě a umístění vnitřních orgánů. Ze starověkého Egypta pocházejí i první chirurgické nástroje a léčebné metody. O vyspělém staroegyptském lékařství bychom se více dozvěděli z několika papyrů – z papyru Edewina Smithe, papyru Ebersova a papyru z Káhunu, kde je podrobně popsána tehdejší gynekologie. Rozvinutá odvětví starověkého Egypta byla chirurgie, zubní a oční lékařství. Z dochovaných dokumentů víme o první operaci mozku, kterou provedli právě Egypťané. Léčebné materiály starověkého Egypta obsahují popis chirurgických zákroků, 90 očních onemocnění a téměř 900 léčiv. Nejslavnějším egyptským lékařem byl známý Imhotep. Doktoři starověkého Egypta byli veřejností uznáváni a často měli i vysoké společenské postavení.

Ve starověké Číně lidé věřili, že nemoc se do těla dostane ústy a proto dodržovali velmi důsledně zásady hygieny. Ve starých čínských spisech najdeme mnoho lékařských postupů a popisů tehdejších léků. Čínským oblíbeným lékem byl žen-šen, který pomáhal při chudokrevnosti a tuberkulóze. Do dnešní doby se dochovala stará čínská léčebná metoda – akupunktura. Během takového léčení se malými jehličkami napichují akupunkturní body v těle.

Lékařské písemnosti pocházejí i ze starověké Indie. Ve starověkých záznamech je popsána stavba lidského těla, pitvy, léčiva a nejrůznější chirurgické postupy. V 6. století př. n. l. se zrodilo učení buddhismu. S tímto učením byly zakládány první nemocnice a kláštery, kde se odborníci starali o nemocné.

V Mezopotámii, ve starověkém Řecku a Římě bylo onemocnění považováno za trest bohů. Nemocný člověk tak měl své zlé činy odčinit a tak se choroby zbavit. Starověcí Řekové dlouho spojovali lékařství s filozofií. Za průkopníka medicíny je považován řecký lékař Hippokrates (460–337 př. n. l.), kterého uznávají i dnešní lékaři, když skládají Hippokratovu přísahu. Slavným římským lékařem byl Galénos (129–200), který zakládal nemocnice a vyučoval budoucí lékaře. Jako léky sloužily v těchto starověkých státech nejrůznější výrobky z léčivých rostlin.

V období středověku se lékařství moc nerozvíjelo, velký pokrok medicíny přišel až ve vrcholném středověku. Na počátku středověku čerpali lékaři z poznatků svých starověkých předchůdců. Ve středověké Arabské říši byla dodržována pravidla posvátného Koránu, které mimo jiné přikazovaly dodržování hygieny a proto bylo v této časti světa lékařství na dobré úrovni již v raném středověku. V Arabské říši byly také založeny první lázně a nemocnice, kde byl přítomný i odborný personál, což v té době nebylo zvykem. Významnými doktory této říše byli Rhazes a Avicenna, kteří působili v desátém století.

Na pomalý vývoj léčebných postupů měla velký vliv katolická církev. Až do 14. století tak lidé přijímali názor, že nemoc na ně seslal Bůh jako dar, aby tak mohli hříšníci napravit své hříchy. Jenom jednu chorobu považovala církev za boží trest. Božím trestem středověku byl mor, který způsobil velké epidemie od roku 1349, kdy se objevil poprvé, až do 18. století.

Ve 14. století přišel prudký rozvoj medicíny, když se začalo lékařství vyučovat na několika univerzitách. Nejlepší pověst měla škola pro budoucí lékaře v italské Bologni, kde se značně rozvinula a zdokonalila chirurgie. Církev však lékaře stále moc neuznávala a zůstala u svého vyhánění ďáblů z těl nemocných osob. Některé církevní řády ale také zakládaly nemocnice u svých klášterů, kde se jeptišky staraly o staré a nemocné lidi. Zde se všichni hlavně usilovně modlili za uzdravení. Mimo lékařů pomáhali nemocným ještě lazebníci, mastičkáři, kořenáři, porodní báby a léčitelé. Mezi nejčastější středověké choroby patřil mor. cholera, tyfus, neštovice, úplavice a křivice.

K rozvoji medicíny přispěl i český lékař Jan Jesenius (1566–1621), který byl expertem na chirurgii a skvěle se orientoval v anatomii. V roce 1600 provedl Jan Jesenius první veřejnou pitvu v Praze, kterou odborníci přijali s nadšením, ostatní však lékaře odsoudili. Jan Jesenius je také autorem mnoha odborných lékařských knih.

V roce 1790 byla postavena první odborná nemocnice, kde byli lékaři k dispozici pacientům po 24 hodin denně. Tato nemocnice se již v mnohém podobala těm dnešním. Dnes už však můžeme být v nemocnici klidnější než lidé v minulosti, kdy často lékaři zjistili pacientovu chorobu až když jim zemřel na operačním stole.