TERRAPOLIS – příběh roku 2100, 6. část

Kapitola 10

Úterý, 1. června 2100, 16:15 hodin. Vojenská výzkumná základna Jokohama

Boris se po obědě s admirálem Tanakou vracel stejnou trasou zpět do Tokia. Jeho PERPOBIL po příjezdu rychlovlaku na Tokijské hlavní nádraží během jediné minuty vymanévroval a integroval se opět do soupravy expresní linky metra – maglevu. Za necelých sedm minut pak urazil dalších třicet kilometrů až na západní okraj Jokohamy, kde se nacházela druhá největší výzkumná základna Východní Unie, kterou před několika lety převzala pod své vedení armáda. Výzkumnou základnu vedla Borisova kolegyně, čtyřicetiletá Kaori Joku. Tato energická a také velmi přitažlivá žena, hodností podplukovník, byla metodicky podřízena Borisovi. Organizačně však spadala pod admirála Tanaku, velitele východního okruhu a všech institucí k němu příslušejících.

Kaori byla jednou z mála vzdělaných, klasifikovaných žen, o které se dalo prohlásit, že je štíhlá. Malá výška postavy vůbec neubírala na atraktivitě jejích proporcí. Obličej měla velmi milý a přátelský, jen příliš překypující jakousi úpornou snahou přesvědčit všechny o svém přirozeném, zajisté okouzlujícím sebevědomí. Nalíčení často testovalo hranice vkusu a nesmírně odvážná byla rovněž v oblékání. Jako většina žen i mužů dávala přednost kombinézám z „živého vlákna“ – VITROLONU. Toto vlákno bylo vyvinuto již před dlouhou dobou jako vedlejší produkt při vývoji a konstrukci PERPOBILU. Oděv z tohoto vlákna se uměl přizpůsobovat momentálním pocitům tepla nebo chladu. Uměl se ztenčovat nebo zesilovat, a to dokonce nezávisle na různých částech povrchu těla. Uměl také měnit povrchovou strukturu a částečně i barvu, což bylo, zvláště pro ženy, naprosto fascinující. Uměl zakrýt a rovněž odhalit přesně to, co si kdo přál a kdy si to přál. Navrch tohoto univerzálního oděvu, který byl stále chápán víceméně jako spodní prádlo, naprostá většina žen nosila ještě zvláštní vestu, což byl, díky bohatému zdobení, vlastně veliký šperk. Tato vesta totiž umožňovala zkorigovat neatraktivní křivky obézních těl. To ovšem neměla Kaori zapotřebí.

Kaori již delší dobu usilovala o navázání partnerského vztahu s „živým“ objektem. Dokonce, což bylo opravdu výjimečné, nebyla proti založení klasické rodiny, pokud by si to partner přál. Zatím ovšem tyto pokusy jeden za druhým krachovaly a díky tomu se její pověst dostávala do povědomí vysokých důstojníků zcela jiným způsobem a v jiné podobě, než by si přála.

Boris navštěvoval svoji kolegyni pravidelně, neboť mnohé výzkumné úkoly byly rozděleny mezi více pracovišť. Ve spojení byli ti dva téměř denně, ale osobně se vídali zřídka, tak jednou za měsíc i déle. Boris tentokrát neměl na programu nic konkrétního a jemu samotnému najednou připadalo zbytečné, že do Jokohamy vůbec zavítal. Zpytoval své svědomí a snažil se najít jakoukoliv přijatelnou záminku. Snad jeho profesionální zdvořilost, skrytý cit nebo soucit? V každém případě chtěl vidět Kaori poté, co prodělala poslední úpravu implantátu VPI čipu v mozku. Boris dobře věděl, že existuje jisté, byť velmi malé riziko komplikací, postihující pacienty po tomto zákroku.

Kaori přivítala Borise ve své pracovně jako vždy velmi vřele. Její úsměv a gestikulace byly odzbrojující.
Měla dnes na sobě opět jen šedohnědou kombinézu z VITROLONU. Oranžový laboratorní plášť, který přece jen občas oblékla, zřejmě odložila před příchodem Borise. Když vstala od svého stolu a přicházela k Borisovi, slunce svítící přímo proti ní odhalovalo pozornému oku, přes tenkou vrstvu vláken, všechny intimní podrobnosti jejího těla.

„Kaori,“ Boris ani nestačil dokončit svoji strojenou úklonu. Dostal několik polibků na každou tvář a Kaori silně stiskla obě jeho ruce.
„Moc ráda tě vidím.“ Nebylo pochyb, že to Kaori myslí upřímně.
„Zdá se, že budeme mít zase brzy práce nad hlavu,“ spustil trochu neosobně a rozpačitě Boris. „Měl jsem rozhovor s Tanakou.“
„No a co?“
„To zatím nemohu říct.“
„Ty jsi zase tajnůstkář. Řekni mi alespoň, jak se máš. Teď se to doufám nezaznamenává do všech armádních databází?“
„A proč myslíš, že se všechno zaznamenává?“
„Neříkej, že to tak není. Je to přece naprogramované a dokonce tímto ústavem, kde právě stojíš.“
„To ještě neznamená, že je to někomu dalšímu přístupné. A kdo by měl, prosím tě, zájem o naše rozhovory?“

Kaori teď stála v těsné blízkosti Borise. Její výška jí nutila mírně se zaklonit a pozvednout svoje výrazné, tmavohnědé oči. Příjemná vůně teď zaměstnala Borisovy čichové buňky. Přistihl se, že se usilovně snaží odhalit chemickou podstatu této vůně.
Boris pozorně vnímal mimiku jemných rtů, které se teď opět začaly pohybovat. Jednotlivé detaily Kaoriina obličeje byly velmi hezké. Celek však tyto kvality neumocňoval.
Boris přestal poslouchat, což se mu občas stávalo. Ne proto, že by byl v rozpacích z půvabné kolegyně, která mu dávala najevo své sympatie, ale proto, že ho téma z profesionálního hlediska nijak nezajímalo.
Boris se pootočil směrem k oknu a odsunul se od Kaori. Oknem, nebo spíše prosklenou stěnou, bylo možno pozorovat velkolepé panorama Tokia. Boris s nepředstíraným zaujetím využil této příležitosti k tomu, aby se obrátil ke Kaori zády.
Kaori to nijak nepřekvapilo. Přistoupila zezadu k Borisovi. Její ruce se něžně dotkly jeho loktů. Pak se vsunuly pod ně a spojily se nad jeho pasem. Boris ucítil, jak se ho Kaori měkce dotýká téměř celým svým tělem. Sklonil hlavu a pozoroval propletené prsty na svém břiše. Napadlo ho, že nejzajímavější, co na Kaori on osobně vnímá, jsou právě její drobné ruce a dokonale pěstěné nehty…

Z Jokohamy odcestoval Boris do Moskvy. Během tříhodinového letu supersonickým spojem, kam byl integrován se svým PERPOBILEM, přemýšlel o návrzích admirála Tanaky. Nikdy předtím neměl zájem prosazovat nebo jen zastávat názor, který by se mohl zdát radikální. Současný svět bral jako naprosto neměnnou a stabilní strukturu. Nevnímal ho jako zásadní problém.
Boris byl špičkově vzdělaný a současně bezkonfliktní typ muže, který u ostatních vzbuzoval až nepřiměřenou důvěru. Ovládal mistrně vedení odborných týmů ve svém ústavu. Byl po všech stránkách spokojený. Neměl ambice cokoliv převracet naruby. Přesto ale nedokázal ignorovat to, co vyslechl. Snad by bylo Tanakou propagované sjednocení obou dosud izolovaných částí planety uskutečnitelné. Není přece myslitelné, aby polovina zeměkoule zůstávala zcela uzavřena pokroku…

Jeho uvažování bylo náhle přerušeno přijatou zprávou na VPI:
„…Ze střediska mikroimplantací v Moskvě se, nikým nepozorován, vzdálil pacient, trpící zatím neléčitelnou Delta psychózou typu A…“

Delta psychóza se projevovala zcela nekontrolovatelným chováním postiženého, které nebylo možno žádnou známou metodou korigovat. Na zajištění pacienta bylo nutno použít fyzické násilí, neboť většinou se nepodařilo ho ani uspat. Delta psychóza se klinicky projevovala, byť v nepatrném zlomku procenta případů, po úpravě (upgradu) již dříve implantovaného VPI čipu v mozku.

VPI – tedy virtuální vjemové rozhraní bylo zakomponováno do jediného čipu a několika mikrosond, umístěných u nervových spojů s biologickými telereceptory. Smyslem toho všeho byla možnost vytvoření plnohodnotného virtuálního vjemu, který, ovládaný vůlí uživatele, mohl dočasně nahradit vjem skutečný. To se týkalo nejprve sluchu a později i zraku a čichu. Zkratka VPI (Virtual Perception Interface) se dodnes běžně užívá.

Neurosoftware, tvořící programové jádro VPI, byl kdysi základem prvního praktického uplatnění přímého spojení mozku s počítačem. Umožňuje transformovat myšlenky v určitém stadiu formulace, těsně před fází jejich proměny v řeč, do přenositelného signálu, který pak může ve vysokokapacitní globální síti dospět k jinému objektu. Signál lze využít, kromě telefonie, k mnoha dalším účelům, například k ovládání počítačů a všech možných nástrojů a přístrojů stejně jako předmětů denní potřeby (dveří, oken, světel, PERPOBILŮ i samotných virtuálních PARTNERŮ). Pochopitelně lze opačným postupem transformovat příslušný signál na mozkový vjem, tedy například řeč, ale i pouhou myšlenku jiného vzdáleného subjektu. Mozek přijímajícího pak vytvoří vjem identický se situací, kdy by tentýž subjekt hovořil v bezprostřední blízkosti. Poslech je zcela dokonalý. Barvu a výšku hlasu, aniž to průměrně citlivý posluchač zaregistruje, mistrně napodobuje počítačový program. Ten využívá parametry registrovaných hlasů v hlasové bance.

S přenosem obrazu to bylo v tomto ohledu vlastně jednodušší, neboť tam se pouze předává signál z očí vzdáleného subjektu, popřípadě z kamer, do zrakového nervu subjektu přijímajícího.
Současné VPI v zásadě umožňuje zcela univerzální komuni-kaci s kýmkoliv a čímkoliv.
Není například problém zeptat se jakékoliv věci, ke které má subjekt vlastnický vztah, kde se právě nachází. Ztratit tedy třeba brýle nebo nějaký jiný doplněk patří již minulosti. Na přímou výzvu se takový objekt prostě ohlásí a určí svoji polohu…

VPI umožňuje samozřejmě naprosto vše, co kdysi umožňoval osobní počítač a internet (bez jediného kousku viditelného hardware), tedy přístup k informacím všeho druhu, nepřebernou škálu interaktivních aplikací, her apod. Vyhledávání příslušných „stránek“ je ovšem v režii pokročilých adaptabilních nástrojů, ušitých na míru konkrétnímu uživateli, usnadňujících a urychlujících dosažení požadovaných cílů.
Základem revoluční aplikace VPI je prastará, ale velmi rychle zdokonalovaná mobilní telefonie. Komunikace přes VPI ovšem probíhá, na rozdíl od mobilních telefonů, zcela nepozorovaně a v naprosté tichosti – beze slov! Nemůže tedy nikdy nikde nikoho rušit. Není proto problém komunikovat (což býval kdysi velký problém) opravdu kdykoliv a kdekoliv, aniž by to někdo jiný postřehl.

VPI také pořizuje, zcela automaticky, úplný záznam všeho, co člověk kdy viděl a slyšel, pokud si tuto funkci dotyčný aktivuje. Později si pak může „přehrát“ znovu, samozřejmě třeba i zpomaleně nebo zrychleně, část svého „minulého života“ v naprosto realistickém formátu s plnohodnotným vjemem svých očí a uší. Dále VPI standardně umožňuje poskytnout vzdálenému uživateli on-line přístup na vjemové rozhraní druhého uživatele, tedy vlastně pohled cizíma – pro tuto chvíli propůjčenýma – očima a poslech propůjčenýma ušima.

Velká pozornost při vývoji VPI komunikace musela být věnována řízení priorit a koordinaci – v globálním měřítku. VPI se samozřejmě může podle přání uživatelů libovolně sdílet a vytvářet tak rozsáhlé videokonferenční hovory. Toho využívá, při svých jednáních, například i senát Východní Unie. Některá komunikace může být také vynucená zákonem. Tahle funkce využívá přístup do vědomí nezávisle na vůli uživatele. To podnítilo rozsáhlé legislativní úpravy zabraňující zneužití. Stále ale je co zlepšovat.

I v oblasti čistě soukromé bylo problémem množství přijímaných signálů. To vyžaduje bezpodmínečné nastavení mnoha filtrů, které naprostou většinu informací z globální sítě HYPERNET nepustí vůbec k vědomí uživatelů. Tyto filtry si ovšem uživatelé musí sami definovat a měnit podle libosti. Výsledkem byl zatím vždy neuspokojivý stav, kdy informací přicházelo příliš mnoho a nebo málo.
Na výzkumu a vývoji systému praktického používání VPI, měl zásadní podíl výzkumný tým, dříve civilní, nyní již vojenské vědecké základny, v Jokohamě.

Borisův VPI byl nastaven velmi precizně. Jako člen štábu velení armády měl Boris pochopitelně téměř neomezený přístup k informacím. Agenturní zprávy jeho mozek průběžně přijímal pomocí naprogramovaného pořadníku podle stupně důležitosti, zdroje informace, klíčových pojmů, témat a řady dalších parametrů. Některé informace nejvyšší důležitosti se bez varování objevily v popředí jeho vjemového rozhraní, jiné se uložily do pozadí paměti pro další zpracování mozkem v pozdější době a největší část do mozku vůbec nikdy nepronikla.

Boris se opět vrátil ke svým myšlenkám o rozděleném světě a řešeních, která navrhoval admirál Tanaka. Co se stane, pokud by snad přece jen využil svého neformálního vlivu a alespoň se zmínil před vrchním velitelem? Asi vůbec nic. Vrchní velitel je konzervativec, který nevidí důvod riskovat příliš mnoho… Ale co vlastně riskovat? Vždyť taková další zkouška obranyschopnosti západu je téměř rutinní záležitostí. Asi se nepovede prorazit laserový štít, ale minimálně to přinese chvilku zábavy a rozvíří nové diskuse v armádních kruzích („civilisté“ již o takové téma dávno zcela ztratili zájem). Boris se rozhodl, že se pokusí nějak nastínit při první vhodné příležitosti svou připravenost provést analýzu variant „testu obranyschopnosti“ (tento termín se mu zdál mnohem přijatelnější než útok) vrchnímu veliteli.
Další zpráva mezitím dorazila do Borisova VPI: „…Uprchlý pacient nereaguje na jakékoliv koordinační podněty směrované do jeho čipu a pohybuje se nekontrolován v areálu ústavů regenerací…“

Ani nyní nevěnoval Boris žádnou pozornost přijaté zprávě. Uvědomil si ale znovu jeden důležitý fakt. Ačkoliv filtr zpráv pravidelně upravuje a využívá vždy nejnovější verzi příslušného neurosoftware, málokdy mu zpráva připadá vhodná k dalšímu přemýšlení. „Jak je ten svět nedokonalý,“ pomyslel si Boris snad poprvé ve svém životě.

Vzápětí následovala další informace o uprchlém pacientovi: „...Dle platných zákonů musí být objekt, který nereaguje na koordinační povely, neprodleně zajištěn…“ To znamenalo (ale co sahala Borisova paměť, tak se to nestalo), že musí být takový „objekt“ zlikvidován. Než si stačil Boris uvědomit další souvislosti, celá série zpráv byla zakončena tou poslední:
„Nereagující objekt byl zajištěn…“

Kapitola 11

Čtvrtek, 3. června 2100, 22:00 hodin. Západní Unie. Sídelní útvar D181155

Když Vera uviděla ve svém příbytku cizí ženu, jako by náhle procitla a pochopila, že byla ve „svém“ světě odsouzena k smrti.
Nevěnovala této ženě vůbec žádnou pozornost, obrátila se a utíkala zpátky ven z domu. Hlavní dveře se ale v tuto chvíli již nedaly otevřít. Žádná nájemnice v tomto čase neměla naplánováno odejít. Všechny byly ve svých pokojích přichystány ke spánku a nikdo další nesměl a nemohl přijít. Návštěvy nebo jakákoliv jiná soukromá aktivita nebyla dovolena. Vera se tedy podruhé stala vězněm, tentokrát ve vlastním domě. Musela počkat na ráno, až se opět dveře na ulici otevřou. Napila se znovu u požárního vodovodu. Položila se jen tak na betonovou podlahu těsně pod schody a za chvilku usnula. Do její mysli se v polospánku vkrádalo cosi zvláštního, obrázky událostí a pohledy na různá místa, postavy a předměty…

Před tím, než byl její čip v mozku trvale deaktivován, nebylo umožněno, aby měla sny. Snění, z čistě racionálního hlediska, oslabuje spánek a tudíž je RACIOBOTI zakázali a fyzicky znemožnili právě pomocí implantovaného čipu a speciálního rušícího signálu.

Vera tedy poprvé začala ve spánku snít, tak jako se to běžně stává, nebo spíše stávalo, předkům. Její obzory byly ovšem velmi omezené. Nemohla nikam cestovat, nepoznala nic než nepřetržitou každodenní práci od probuzení dálkovým impulsem až po usnutí, rovněž stimulovaném 5 minut po příchodu do ubytovací jednotky. Nebylo jí dovoleno se nijak bavit nebo dělat jakoukoliv svobodně vybranou činnost. Jen jednou za tři měsíce navštěvovali všichni a všechny, povinně a organizovaně, film v prostoru podobném klasickému kinosálu. Filmy ovšem neměly žádný děj ani nebyly určeny pro zábavu. Měly pouze uvolnit pomocí barevných a zvukových efektů jisté napětí, které se, dle analýz RACIOBOTŮ, hromadilo v živých objektech. Bez takové „relaxace“ objekty vykazovaly nepatrně delší odezvy na povely předávané pomocí implantovaných mozkových čipů.

Vera snila o tom, co v posledních dnech zažila, ale i o tom, jak se vrátí do své práce k těm, které alespoň trochu zná a se kterými v rámci pracovní náplně může promluvit…
Do snů se jí ovšem stále promítala obava a strach. Uviděla sama sebe ve žlutém pytli a ucítila silný tlak ze všech stran a pak jen vnímala nějaké záblesky a nakonec tmu….Nebyla v takovém duševním stavu, který by jí dovolil příjemnější sny a ani veškeré její prožitky a informace uložené v paměti nedávaly mnoho možností.

Může se zdát zcela absurdní, že Vera, svobodně se pohybující světem, který byl dokonale centrálně plánovaný a ovládaný, nebyla dosud nijak zpozorována. Bedlivé a všudypřítomné oko RACIOBOTŮ jako by v tomto případě osleplo. Vysvětlení je nutné hledat v „dokonalosti“ způsobu řízení celé společnosti. Žádný centrální kontrolní systém není nezávisle jištěn a doplněn prostředky přímého pozorování. Kamery nebo podobné archaické způsoby sledování prostoru vůbec neexistují. Každý „živý“ subjekt má přece v mozku čip. Jeho jednání i fyzickou polohu lze bezchybně monitorovat. Neexistuje nikdo, kdo by čip neměl, nebo kdo by ho měl deaktivovaný, neboť tito jedinci jsou v „červeném centru“ vždy a bez výjimky usmrceni. Celá desetiletí se neobjevil jediný problém. Tak proč by měla existovat ještě další kontrola. To by bylo nehospodárné…

Brzy ráno první kroky obyvatel domu kdesi v horních patrech okamžitě Veru probudily. Doslova vyskočila a vrhla se k domovním dveřím. Byly otevřené. Proběhla ven a zamířila k metru. Tam si, tak jak byla zvyklá, vzala „snídani“ (o kterou bude ochuzena jiná žena, která dnes dorazí jako poslední) a přesně za dvě a půl minuty již jela metrem k místu svého pracoviště. Vstoupila do budovy, kde působila jako učitelka a po krátkém zaváhání nalezla i svoji „třídu“. Vstoupila. Skupina dívek (všechny bydlely přímo v této obrovské budově) byla již připravena k výuce. Dnes bylo na programu zajímavé cvičení: Snášení pytle s „nemocným“ ze schodů a manipulace s tímto žlutým pytlem až k místu, které bylo označeno žlutým křížem, na který se pytel položil (vše ostatní bylo v náplni práce automaticky se pohybujícího velkého žlutého vozidla s cisternou….).

Vera ovšem dnes již neměla instrukce, co dál. Její mozek nebyl spojen s čipem a nepřijímal žádné povely ani signály…
Zůstala stát a hleděla bez hnutí na čtyři dívky stojící ve třídě. Všimla si i několika prázdných žlutých pytlů naskládaných pod oknem…
V tu chvíli vstoupila do dveří další žena. Byla to „pravá“ učitelka, která již plně nahradila Veru v jejím zaměstnání. Překvapeně pohlédla na Veru. Protože na tuto skutečnost nebyla připravena a neměla žádnou naprogramovanou možnost, jak tuto situaci řešit, procitla v jejím vědomí silně potlačená „svobodná“ instinktivní oblast a učitelka promluvila k Veře: „Jdi pryč!“

Tato zdánlivá maličkost spustila ovšem řetězec dalších událostí:
Koordinační centrum RACIOBOTŮ okamžitě vyhodnotilo anomálii v komunikaci. Učitelka totiž mluvila k „neviditelné“ osobě a tedy naprosto nesmyslně. Podle programu měla zahájit instruktáž manipulace se žlutými pytli. To neudělala. Byl vyslán kontrolní impuls: Okamžitě zahájit svoji práci. V konfliktu s takovouto instrukcí bylo ovšem obecné pravidlo, kdy práci je možno začít pouze tehdy, neexistuje-li nepřekonatelná překážka. Tou překážkou byla Vera…
„Jdi pryč!“ řekla důrazně učitelka. Vera nereagovala.
Koordinační centrum dospělo k rutinnímu závěru. Objekt není v pořádku a bude přeřazen do stavu nemocných…. Impulsem byl tedy „objekt“ přiveden do spánku. Učitelka upadla na zem…

Tento scénář byl téměř naprosto shodný s programem instruktáže, která měla právě probíhat a na kterou byly připraveny pochopitelně i „žákyně“.
Vera tuto instruktáž již v minulosti několikrát prováděla. Jejím úkolem bylo naučit dívky nacpat tělo „nemocného“ (nestandardního objektu) do pytle a ten dopravit na nejbližší, žlutým křížem označené místo.

Tato možná triviální procedura má ve společnosti poměrně vysokou důležitost. Neexistují nemocnice ani žádná jiná zařízení, kde by se mohl nedostatečně fungující objekt znovu regenerovat do standardního stavu. To by byl, při všeobecném přebytku živých objektů, zbytečný luxus. Existuje pouze „žlutá cesta“. Žádný jiný než lidský odpad tato ekologická společnost neprodukuje.

Vera začala „svoji“ instruktáž. Vzhledem k tomu, že bezprostředně následující reakce žákyň nebyly vyhodnoceny koordinačním centrem jako anomální komunikace, dívky spolu s Verou stačily naložit paní učitelku do pytle a vynést před budovu na místo označené žlutým křížem.
Než se spustila další lavina zásahů z koordinačního centra RACIOBOTŮ, byl tenhle žlutý pytel už v cisterně…

Pokračování příště...

Pokud byste si chtěli celou knihu přečíst hned, můžete si ji objednat zde