TERRAPOLIS – příběh roku 2100, 9. část

1. část
2. část
3. část
4. část
5. část
6. část
7. část
8. část

Kapitola 17

Sobota, 5. června 2100, 5:05 hodin. Hraniční pásmo Západní Unie, 70 kilometrů východně od sídelního útvaru D181155

Uměle vybudovaný kanál, který Vera právě přeplavala, byl jen několik stovek metrů od hraničního pásma. To se táhlo na východě Evropy zhruba na spojnici Oděsy a Kaliningradu a kopírovalo hranici Rumunska, Maďarska, Slovenska a Polska.

Vera ovšem neměla sebemenší potuchy o tom, kde je, kam se vydává a už vůbec ne o tom, co vlastně znamená hranice. Pojem jako Polsko nebo jakýkoliv jiný zeměpisný název nikdy neslyšela a neuměla si nic podobného ani představit.

Folie na jejím těle, která ještě stále setrvávala bez poškození, neabsorbovala vodu, a tak se Vera rychlou chůzí brzy zcela osušila. Jen boty se namočily, což bylo nepříjemné. Postup přes pás obranného systému ovšem odpoutal její pozornost od mokrých bot.

Vera vstoupila do míst, kam se již dlouhou dobu nedostala žádná živá bytost ani z jedné stany hranice.
Bylo to území, které zcela ovládaly smrtící paprsky UV laserů. Nepřerušovaná řada mohutných zdrojů záření připomínajících obrovská kovová vejce stojící na silných stopkách hvězdicovitého profilu. Mezi jednotlivými zdroji byla mezera asi tisíc metrů široká. Za touto linií, směrem k nepříteli, byla vytyčena přibližně osmdesát kilometrů široká zóna, která sloužila jako nárazníkový pás pro případný útok. Výškové poměry a upravený terén zajišťovaly naprostou kontrolu nad celou plochou tohoto pásu. Limitem účinnosti těchto zbraní bylo, kromě přesnosti zaměření, de facto jen zakřivení zeměkoule. Povrch byl srovnán do podoby přehledného zoraného pole. Žádné přirozené úkryty, větší kameny nebo dokonce skály, ani nerovnosti, které by umožňovaly skrýt se před zraky zaměřovacích systémů a před účinkem laserových děl. Nebyly tu žádné stromy ani keře. Nebyl tu téměř vůbec žádný travní porost. Takto ste-rilně byl povrch udržován pravidelnou ohnivou lázní, kterou se zároveň testovala funkčnost všech systémů.

Z úsporných důvodů se ovšem rozsah testování neustále zmenšoval a momentálně se prováděl pouze jedenkrát za dvacet čtyři dní.

Zbraně byly nemilosrdné. Zaměřily a spálily vše, co se objevilo na horizontu ochranného pásma. Jejich dosah byl téměř neomezený. Byly pochopitelně schopné zničit jakýkoliv objekt, včetně letadel a raket. Zasahovaly cíl rychlostí světla, takže nebylo myslitelné, aby se cokoliv, byť by se to pohybovalo nejvyšší možnou rychlostí, přiblížilo pásmem k obranné linii více než na nějakých šedesát pět kilometrů. Nejpozději v této vzdálenosti došlo k přesnému zaměření a zničení.
Pomocí seismických čidel bylo monitorováno i podzemí, kdyby se nepřítel pokusil přiblížit k obranné linii tunelem, což bylo ale krajně nepravděpodobné. Pokud by počítač takovouto situaci pozitivně vyhodnotil, bylo by místo podzemního průniku zaměřeno a na řadu by přišlo další překvapení – destruktivní infrazvukový puls. V záloze byla i malá jaderná hlavice, která zároveň sloužila jako dokonalý sebevražedný nástroj, kterým se UV laserový zdroj „vejce“ mohlo v případě nejvyšší nouze beze stopy zlikvidovat a nedostalo se tak do rukou nepřítele.

Obranný systém obepínal celou západní polovinu zeměkoule. Všechna pobřeží kontinentů i ostrovů byla takto upravena. Na východní – tedy pevninské hranici – byl navíc vybudován již zmíněný osmdesátikilometrový nárazníkový pás. Minimálně dvacet kilometrů od všech hranic i pobřeží směrem do vnitrozemí Západní Unie muselo zcela ustoupit lidské osídlení. Možná trochu nadbytečné bezpečnostní opatření vyplývající z vysoké míry opatrnosti vlády RACIOBOTŮ.

Území západní civilizace bylo navíc pokryto sítí radarových stanic, které střežily v dostatečné hloubce kosmický prostor pro případ útoku mezikontinentálními balistickými raketami. Technicky znemožněno bylo také použití nepřátelských družic. Radarové stanice úzce spolupracovaly s celým systémem hraničních obranných linií a vytvářely tak dokonale neproniknutelný „deštník“. Za případnou fyzickou likvidaci identifikovaného objektu letícího ve velké výšce by byl zodpovědný vždy nejbližší laserový zdroj.

Mořské hranice, tedy linie spojující západní kontinenty, s využitím vhodně položených ostrovů a souostroví, vypadaly obdobně, jen s podstatně výkonnějšími zdroji ničivých infrazvukových vln chránících před útokem ponorek. Atlantský oceán byl zcela uzavřen propojením mezi Ohňovou zemí a Antarktickým poloostrovem, dále pak jižní Afrikou, ostrovem prince Edvarda, souostrovím Kergueleny a Mackenziovým zálivem v Antarktidě, na severu pak mezi Skotskem, souostrovím Shetlandy, Faerskými ostrovy, Islandem a Grónskem. Východní Unie se dosud ani nepokusila hranice prolomit. Jednak proto, že neměla účinný štít proti laserům, ale zejména z toho prostého důvodu, že dlou-ho neexistovalo odhodlání se o útok velkého rozsahu pokusit (nebereme-li v úvahu drobné průzkumné sondy, které se bez výjimky proměnily ve snadné terče laserových paprsků).

Nic ovšem není dokonalé. Ani sebelepší systém obrany. Například objekt, který se pohyboval od obranné linie směrem ven k nepříteli, byl ponechán bez povšimnutí. Systém takový objekt sice rozpoznal, ale z úsporných důvodů nezničil. K zásahu by došlo jen v případě, pokud by takový objekt změnil směr o více než 90 stupňů a zamířil tedy de facto zpátky. Po této trajektorii by se pak musel pohybovat po určitou kritickou dobu. (Se znalostí této tolerance by se teoreticky dalo, byť za velice dlouhou dobu, velmi pomalými krůčky přiblížit až k obranné linii.)

Vera neměla v úmyslu se zdržovat u bizarních vejcovitých objektů, jejichž význam by nepochopila, ani pokud by jí ho někdo chtěl vysvětlit, a mířila dále na východ. Jestliže ale nevytrvá, nepřejde celé osmdesátikilometrové pásmo až za dohled laserů a obrátí se nazpět, bude to její konec…

Kapitola 18

Čtvrtek, 3. červen 2100, 12:00 hodin. Foyer výzkumné centrály spojených bezpečnostních sil Východní Unie v Moskvě

Boris se po chvíli rozpaků z nenadálé nové situace dostal opět do překvapivě dobré pohody. Je přece prozíravý a rozhodný velitel, jak se ukázalo….
Nechtěl proto trávit následující hodiny sám. ZUMI je teď duševně i tělesně nepřítomen, což Borisovi v tuhle chvíli ani příliš nevadilo. Koho tedy může kontaktovat a pozvat na kus řeči? Tanaka zůstal v Aomori. Šmelev bude jistě zaneprázdněn, neboť je z titulu své funkce šéfa armádní inspekce jediným, spolu s vrchním velitelem, který má neomezený přístup k informacím z monitoringu vědomí členů štábu velení. Nejraději by pokračoval v rozhovoru s Ashimem Kumarem, ale ten je teď na návštěvě u nějakého svého kolegy. Rožkov a Ťjuminskij jsou v Moskvě. Rožkov je ovšem rovněž zaneprázdněn, jak se ukázalo na Borisově VPI, když započal vyhledávání zvolené osoby. Boris si domyslel, co má asi tento temperamentní důstojník na práci (zakázán je přece jen kontakt s „neživými“ objekty).

Valerij Ťjuminskij rád přijal výzvu k setkání s Borisem. Pociťoval obdobnou potřebu s někým sdílet své pocity. Nebyl v tak dobré náladě jako Boris. Jeho role v celé záležitosti je zatím převážně pasivní..
Valerij i Boris se setkali za několik minut na stejném místě, kde Boris předčasně ukončil svoji diskusi s Ashimem Kumarem, tedy ve foyeru výzkumné centrály.
Protože jakýkoliv alkohol byl ve „válečném stavu“ zakázán (což byla samozřejmost, kterou nebylo potřeba při předešlé poradě nijak zdůrazňovat), objevily se na stolku z opálů, kde ještě zůstaly i čerstvé tulipány přinesené senátorem Kumarem, sklenice s nápoji netypickými pro důstojníky štábu velení. Zeleni-nová šťáva pro Borise (za normálních okolností pil Boris před důstojníky víno a skrýval svůj asketismus) a energetický mix pro generála Ťjuminského (ten pil za normálních okolností také víno, ale na rozdíl od Borise nesmírně rád).

„Řekni mi Valeriji, o čem si vlastně můžeme povídat, abychom nevzbudili podezření ze ztráty integrity a loajality?“ zkusil zažertovat Boris hned na uvítanou.
„Ty máš nějak moc dobrou náladu, Borisi,“ odpověděl skepticky Ťjuminskij.
„Ty jsi zase pesimista. Není to nic neobvyklého. V našem vědomí se pořád někdo a něco hrabe.“
„Teď jsi mě přesvědčil.“
„Myslíš, že se odloží kvůli tomu poplachu zasedání senátu?“ zeptal se Boris vážněji.
„Asi těžko. Pokud se situace nezmění, proběhne i bez Tebe. I když se to asi někomu nebude líbit. Ale máme ještě čas a když se stav války po dvaceti čtyřech hodinách neprodlouží….“
„Tanaka je fakt třída!“ pronesl Boris zcela upřímně.
„Ty jsi taky slavil úspěch, nebo ne?“

Boris předstíral tázavý pohled na Ťjuminského, ale samozřejmě tušil, že tím myslí jeho veledůležitou roli při formulování příští strategie ozbrojených sil. Test obranyschopnosti může být přece začátkem skutečné války…
„Valeriji, co myslíš, že může následovat?“
„To bych se měl zeptat spíš já tebe. Ale jak se zdá, bude se jednat, a to rychle. Armáda má už čtyři roky od senátu téměř neomezený mandát a zatím ho neuměla využít.“

Boris si najednou také uvědomil, že od roku 2096 má skutečně armáda velmi široký mandát k zajištění obrany Unie. Tento mandát jí dovoluje kdykoliv a kdekoliv třeba i preventivně zasáhnout, pokud by existoval sebemenší důvod k obavě o bezpečnost vlastního území. To bylo průlomové rozhodnutí, které probudilo armádu z mnohaletého „spánku“.
„Analýza testu obranyschopnosti bude připravena nejpozději do dvou týdnů. Otázka je, co dál. Pokud bychom prorazili obranu, musíme být připraveni na další krok.“
„Nepochybně bychom vstoupili na území nepřítele. Porada štábu na toto téma je dokonce již naplánována,“ prozradil Ťjuminskij.
VPI obou důstojníků bylo náhle zastíněno vstupem s nejvyšší prioritou:
„Chlapci, jakýkoliv brainstorming na téma ,jak dát nepříteli na zadek‘, je vítán!“ Byl to generál Šmelev, který byl v on-line režimu monitoringu jejich vědomí. Měl povinnost tento systém osobně prověřit. Přitom si nemohl odpustit tento poněkud jednoduchý žert, který byl nicméně jeho povaze vlastní.
„Když si teď pomyslím, že si vůl, Glebe, určitě to bude použito proti mně, že jo!“ skoro vykřikl Ťjuminskij, kterého očividně vylekal ten hlas ze záhrobí.
„Nenechte se rušit, hoši,“ dodal sarkasticky Šmelev a víc už o něm nebylo slyšet.

Boris se cítil pobaven. Je to paradoxní, ale připadalo mu příjemné, že se ví, co si právě myslí. Neměl o své loajalitě vůbec žádné pochybnosti.
Zato Valerij Ťjuminskij vypadal hodně zaskočený: „Ať už jde ten bambula s těma jeho fórama do hajzlu!“ řekl s vědomím, že ho Šmelev možná stále má na on-line.

„Vždyť je to legrace, Valeriji.“
„Borisi,“ začal po malé odmlce Ťjuminskij, „když ses narodil, byli už tví rodiče oba klasifikovaní?“
„Ano, a co tvoji rodiče?“
„Ne. Klasifikovali je až před pár lety. A mám dokonce ,neklasifikovanou‘ tetu, se kterou se občas navštěvujeme.“
„Jak si, prosím tě, můžete rozumět?“ zažertoval Boris.
„Tebe klasifikovali hned po škole, Borisi?“
„Ano, byl jsem v ročníku nejlepší. A víš kdo mě navrhl? Ashim Kumar.“
„No jo, ty jsi dítě štěstěny. O tebe byla armáda ochotna bojovat. Doslova. Ja jsem do ní vstoupil ve dvaceti jako normální nadšenec. Dostudoval jsem vysokou až v pětatřiceti. Pak jsem léta strávil na štábu, de facto jako úředník, a klasifikovali mě, až když jsem byl ve dvaadevadesátém jmenován velitelem tehdejšího moskevského okruhu. Což vypadalo jako naschvál, protože hned nato připadla Moskva pod Slavrova (stala se součástí západního okruhu a ztratila samostatné velení) a já se dostal, už jako plukovník a člen štábu, na místo personálního šéfa. No a pak přišel, těsně před tebou, Rožkov jako můj zástupce. Byl hned od začátku skvělý, skoro jako ty. V devadesátém osmém jsem ho tedy „doporučil“ na svoje místo. Tím jsem riskoval všechno, ale dopadlo to, jak vidíš, celkem dobře.“
„Kdo navrhl na klasifikaci tebe, Valeriji?
„No přece taky Ashim Kumar.“

Oba důstojníci se na sebe podívali, ale ani jeden z nich informaci o jménu senátora Ashima Kumara nebyl schopen posoudit v žádném dalším kontextu. Nemohli tušit, že stejný muž stál také v pozadí jejich výjimečné kariéry v armádě…

„Já vlastně nikoho neklasifikovaného osobně neznám,“ navázal Boris na původní téma.
„Je to docela zajímavý, vžít se do jejich způsobu života. Teta je úplně normální člověk. Celej život pracovala a teď se snaží si trochu užít. Je jí osmdesát. Tady v Moskvě není ale moc často. Většinou je se svým PARTNEREM na Novém Zélandu.“
Ťjuminskij se na chvilku zahleděl z výšky pět set padesát metrů, kde se právě nacházeli, na panorama Moskvy a velehorské masivy na nejvzdálenějším horizontu. Připadalo mu to všechno naprosto úchvatné.

Pak se znovu rozpovídal:
„Ty už vůbec nevíš Borisi, co jsou peníze, tedy alespoň z vlastní zkušenosti. Ani tvoji rodiče nikdy před tebou nic neplatili a všechno, co jsi kdy potřeboval, ti zajistili. A pak, když jsi byl plnoletý a současně dostudoval, byl jsi hned klasifikován. To je ti zvláštní pocit, počítat peníze…“
„Já žádné nemám, tak je nemohu počítat,“ poznamenal pobaveně Boris.
„Jistě. To je ono. Neumíš si představit, jak osvobozující je to, když najednou peníze nepotřebuješ. Nedá se to popsat. Já jsem je používal až do sedmačtyřiceti. Ať děláš, co děláš, vždycky se musí počítat. Ať jich máš málo, nebo hodně. Když jsem začínal u armády a problém tohohle novýho způsobu odměňování klasifikovaných důstojníků jsme řešili, nikdo z nás tomu nevěřil. Nedovedli jsme pochopit, jak by se dalo nezneužít možnosti mít všechno, na co pomyslíš. Výsledek byl ale úplně jinej. Většina klasifikovaných bez peněz „utrácela“ míň, než dobře placení neklasifikovaní!“
„Prosím tě, na tom není nic tak zvláštního. Hlavní hodnota pro všechny klasifikované, jak říká Ashim Kumar, je práce. Všechny věci, které jsou k dispozici, mají jen umožňovat maximální využití produktivního času a zvyšovat úsilí každého z nás zlepšovat svět.“ (Tuto poznámku mínil Boris zcela vážně…)

Ťjuminského Borisova reakce nejprve pobavila, aniž na sobě nechal cokoliv znát. Pak si ale připustil, že pokud je tento názor míněn upřímně, je to pozitivní jev, který není v současné nastupující generaci ojedinělý.
„Máš určitě pravdu Borisi. Já přiznávám, že jsem využil možností klasifikovaných, jak se dalo. Začal jsem žít naplno po všech stránkách. Bohužel to odneslo moje manželství. Nevím, jestli to bylo jen z toho důvodu, že jsme najednou mohli mít všechno, na což jsme nebyli zvyklí, ale faktem je, že náš vztah začal jít z kopce brzy potom, co jsem byl klasifikován.“

„Valeriji, v tomhle já se fakt nevyznám. Máš ale přece PARTNERA?“
„Jo. Mám ten typ co ty. Podle mě se to ale nedá vůbec srovnat. Víš, co o nás říká Alexej Rožkov? Že jsme hardwarosexuálové.“
„Alexej je fajn chlap. Ale tu jeho závislost na ženách mu nezávidím,“ řekl suše Boris.
„Mně by teda nevadilo, kdyby se najednou z ničeho nic někde objevila nějaká, která by se mě líbila a všechno by probíhalo jako v pohádce. Prostě perfektní vztah a uspokojení po všech stránkách. Myslíš, že by to takhle vypadalo, kdyby prošel ten návrh na koordinaci párového soužití v senátu?
„Asi ano. Nepoznal bys vůbec nic. Všechno by vypadalo jako náhoda. Jako v pohádce, jak říkáš. Jen bys věděl, pokud si to ovšem připustíš, že tě řídí nějaký program.“
„Ty vole, to je teda něco…“

Boris bez emocí pokračoval jako nějaký učitel ve škole:
„Tenhle program byl vyvinutý v Japonsku. Moje kolegyně ve vojenské výzkumné centrále v Jokohamě testovala starší verzi. Program, který by byl použit, pokud projde návrh v senátu, je v rukou civilního výzkumu. Zatím. V případě použití by nad ním musela být zavedena dostatečná kontrola i ze strany armády. Je to přece citlivá záležitost.“

V Borisově hlase bylo znatelné jisté pohrdání. Měl obavu, kterou ovšem nikdy nikomu nesdělil. Nechtěl, aby jeho život byl jakkoliv ovlivňován a zejména ne tímto způsobem. Neuměl si představit, jak by mu mohla být proti jeho vůli vnucena nějaká živá partnerka. Tajně doufal, že včas získá nad programem takovou kontrolu, aby mohl jakýmkoliv způsobem oddálit nebo eliminovat vliv na svoji osobu. To ovšem nebylo reálné. Senátorský návrh s kontrolou armády v této věci vůbec nepočítal…

„Člověče, já už se na to těším jak malej kluk.“
Valerij Ťjuminskij se náhle zarazil, když si uvědomil, že je-ho myšlenky jsou nepřetržitě monitorovány a zaznamenávány. V tuto chvíli se mu zrovna v hlavě honily velmi intimní situace.
„To určitě nejsi sám. Ta moje kolegyně z Jokohamy, myslím, že ji znáš, jmenuje se Kaori Joku, tak ta mě kvůli tomu kontaktuje každý den. Říká v podstatě to, co ty. Posílá mi dokonce takové zvláštní dotazníky. Já to ale na VPI vytrvale mažu.“
„Kaori Joku? To mi něco říká. Myslím, že se o ní zmínil Alexej. Prej je dobrá v posteli.“
„Kaori bude v neděli na reprezentačním plesu, pokud se tedy armáda zúčastní.“

Ťjuminskij začal mít znovu nepříjemný pocit, neboť se neubránil hanlivým myšlenkám souvisejícím s válečným stavem. Jemu byl v tuto chvíli opravdu lhostejný. Rád by šel na zmiňovaný ples. Podobných společenských událostí nebylo mnoho. Navíc si stále dělal naděje, že při takové příležitosti může navázat nový vztah.

Mezitím se jednotky admirála Tanaky pohybovaly zcela nerušeně na ostrově Attu. Nezdálo se, že by po přítomnosti nepřítele zůstaly nějaké užitečné stopy. Oblast byla radioaktivní, neboť všechna obranná zařízení na ostrově byla zlikvidována velmi malými sebevražednými jadernými náložemi. Radioaktivita nedosahovala hodnot, které průzkumné oddíly očekávaly. Taktické nukleární zbraně prošly dlouhým vývojem a zdokonalením…

To hlavní, tedy laserové zdroje, byly rozprášeny. Průzkumné oddíly tedy alespoň odebraly a analyzovaly bezpočet vzorků, které by snad mohly badatelům ve výzkumné centrále o konstrukci hlavní zbraně nepřítele cosi napovědět.
Celá událost s obsazením ostrova byla i tak neuvěřitelná a záhadná. V této chvíli neexistoval v celém velení armády Východní Unie nikdo, kdo by chápal přesný význam chování nepřítele. Existovali snad jen dva muži, kteří by byli schopni, po důkladném uvážení, společnými silami odhadnout záměr protivníka. Byl to především admirál Tanaka se svým neuvěřitelně vytříbeným instinktem a Boris, který měl fenomenální analytické a kombinační schopnosti i představivost.

Ani jeden z nich ale nebyl v optimálním duševním rozpoložení. Tanaka se až zbytečně intenzivně zaměstnával lokální vojenskou akcí na Aleutách a neumožnil svojí mysli patřičný nadhled.
Boris byl zase v příliš dobré náladě a hýčkal v sobě pocit vlastního uznání a hrdosti nad svým bystrým úsudkem.
Událost v oblasti Aleut byla ovšem jen nicotnou předehrou. Západní unie, tedy její vláda RACIOBOTŮ, se již dávno rozhodla uskutečnit dalekosáhlou racionalizaci svojí obrany a současně s tím i redukci vlastního území. Bylo to v zásadě logické. Proč plýtvat energií na obranu geograficky a logisticky vyloženě nevhodných území, jakým je například souostroví Aleuty. Podíváme-li se na globus a vezmeme li v úvahu rovněž praktický význam pro možné osídlení, najdeme mnoho dalších možností. Z nich nejvýznamnější je pak celá Antarktida. Aby ji bylo možno „opustit“, je nutno dobudovat náhradní nárazníkový obranný pás v jižním Atlantiku, který opět, po likvidaci současných spojnic s Antarktidou (mezi Ohňovou zemí a Antarktickým poloostrovem a komplikovanou spojnici mezi jižní Afrikou ostrovem prince Edwarda a Enderbyho zemí), uzavře volný vstup do jediného oceánu, který západ kontroluje. Stavbu takového rozsahu není možné zcela utajit, i když postupuje rychle a efektivně. Od samého začátku mohla být pozorována jemným sluchem přístrojů armády Východní Unie. Nebyla ale zatím nijak interpretována…

Západní ozbrojené síly, pokud je lze vůbec takto označit, mají jednu velkou nevýhodu. Fungují zcela bez zásahu živého člověka. Nikdo z obyvatel o těchto aktivitách vůbec nic neví, a pomocných prací pro obranu území se zúčastňují jen nepřímo. Této armádě tedy chybí to, co zatím umělá inteligence neovládá. Iracionální vědomí, instinkty a fantazie.

Boris a Valerij Ťjuminskij stále pokračovali v dialogu a popíjeli své oblíbené (neoblíbené) nápoje.
„Valeriji, jestli chceš, tak tě s Kaori osobně seznámím.“
„Vážně?“ Ťjuminskij měl teď pocit, že mu myšlenky čte i Boris.
„Jestli ovšem nechceš počkat na ten nový zákon? Pak to bude jednodušší a bez rizika.“
„To už je jedno. Kdo ví, jak to nakonec se vším dopadne.“ Valerij měl na mysli jak ples, tak i zákon…

Oba důstojníci se pak pomalu odebrali na svá pracoviště. Boris tam díky přípravě „testu obranyschopnosti nepřítele“ strávil celý den i noc….

Nakonec štěstí přálo všem důstojníkům, kteří se na reprezentační ples pořádaný senátem těšili.
Přesně po dvaceti čtyřech hodinách byl válečný stav zrušen. Nutno dodat, že velký podíl na tom měl admirál Tanaka, který neměl v úmyslu situaci komplikovat. Věděl dobře, že většina důstojníků se na společenskou událost roku těší a skutečně zatím neexistoval důvod k zásadnímu znepokojení z událostí posledních dní.

Vojenská mise na Aleutách nebyla sice ukončená, ale pokračovala dál v rutinním režimu, do kterého „živé“ velení nezasahovalo.
Boris nebyl zrušením válečného stavu nijak potěšen. Čekaly ho vlastně jen samé více či méně nepříjemné věci. Plánované vystoupení v senátu v něm vyvolávalo trému, ale zároveň se na ně přece jen trochu těšil. Bude to veliká čest být v pozici nejvýznamnějšího odborníka, který svým projevem může zásadně ovlivnit postoje nejvlivnějších politiků Unie.
Jen kdyby předtím nemusel na ten přihlouplý ples…

Na první úrovni Borisova VPI se teď znovu objevil jeho PARTNER ZUMI. Nebyl fyzicky přítomen. Zůstával v Borisově moskevském bytě. Jelikož byl naposledy před deaktivací nastaven v modu partnera-muže, pokračoval tak i nyní.
„Nemáš chuť se nějak odreagovat?“ řekl ZUMI svým příjemným hlasem, vygenerovaným na základě hlubokých znalostí Borisova sluchu a jeho intimních pocitů.
Boris na signál od svého partnera reagoval velmi chladně: „Díky za optání, ZUMI. Mám ještě nějakou práci. Ozvu se nebo dorazím domů.“
„Doporučuji společnou regenerační koupel.“
„Možná. Uvidíme.“

Boris byl poslední dobou vůči svému PARTNEROVI poněkud rezervovaný. Kdyby se jednalo o partnera živého, jistě by to mohlo způsobit ve vztahu nepříjemné napětí. S PARTNEREM neživým to nepředstavovalo sebemenší problém.
Nutno dodat, že dlouholetý vztah Borise a ZUMIHO byl do značné míry nestandardní. Boris postupně u svého neživého PARTNERA podstatnou měrou eliminoval nebo deaktivoval veškeré podprogramy, které sloužily k rafinovaným formám navozování takových situací v párovém soužití, které směřovaly ke stimulaci aktivit sloužících k erotickému rozptýlení živého protějšku.
V poslední době byl tedy, znovu jako na úplném začátku, jeho vztah téměř platonický. Paradoxně byl ovšem Boris jedním z mála „živých“, kteří dokázali vztah k „neživému“ brát nadmíru vážně a opravdově.

Vztah člověka a stroje se vytvářel a kultivoval již velmi dlouhou dobu. Borisovi prarodiče měli v mnohém podobný vztah k osobnímu počítači. Byl pro ně také nepostradatelný. Měl svoje jméno a „tvář“ a snažil se personifikovat, byť ještě tenkrát v mnohém připomínal modely z počátku století. Vylepšený byl o nové formy ovládacího rozhraní, například pomocí očního kontaktu a hlasu. Klávesnice a myš již neexistovaly. Zato dokonalé 3D brýle umožňovaly zcela se ponořit do virtuálního světa.

„Zumi,“ zvolal Boris po chvíli přemýšlení. „Přijedu brzy. Těším se na tebe.“
„Já se na tebe také těším,“ odpověděl stroj.

Pokračování příště...

Pokud byste si chtěli celou knihu přečíst hned, můžete si ji objednat zde