MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

1. část
2. část
3. část
4. část
5. část
6. část
7. část

Kapitola 14

Středa, 2. června 2100, 0:30 hodin. Obytný komplex Izmajlovo, Moskva

Boris se po večeři v důstojnickém klubu vrátil opět po několika dnech do svého moskevského bytu ve čtvrti Izmajlovo.
Tady byla nedávno zcela přebudována rozsáhlá rezidenční čtvrť. Bydleli tu nyní pouze klasifikovaní občané.
Boris přemýšlel o své prezentaci, kterou by měl za pět dnů přednést před senátem, a o všem dalším, co s tím souvisí. Bude to jistě mimořádná událost, spojená i se společenskými povinnostmi (tyto povinnosti neměl Boris v oblibě). V předvečer živého jednání senátu se bude konat reprezentační ples, na kterém bude přítomen prezident, všichni členové vlády a pochopitelně celé velení ozbrojených sil. Bude to určitě velmi vyčerpávající…

Boris se usadil v regenerační kabině a nechal se dlouhou chvíli příjemně masírovat proudy teplého vzduchu s příměsí mikroskopických kapek s intenzivní bylinnou vůní. Tato aerosolová lázeň byla běžnou domácí procedurou. Dala se zkombinovat ještě s mnoha dalšími možnostmi relaxačních a masážních technik. Pokud někdo dbal o fyzickou kondici tak jako Boris, měl na trhu k dispozici opravdu nepřeberné množství možností – různých tajemných zařízení, kabin, van a skafandrů, které dokázaly s tělem člověka dělat neuvěřitelné věci.
V armádě byla fyzická kondice stále důležitým předpokladem a společensky oceňovanou kvalitou. Obecně ale, a u neklasifikovaných občanů zejména, nebyla péče o vlastní tělo obvyklá. Trochu na vině byl i rychlý vzestup počtu PARTNERŮ. Přirozeně byl „majitel“ pro takového PARTNERA vždy pánem a dokonalou bytostí a jeho kritika nebo dokonce motivace pána ke změně nebyly součástí programového vybavení. PARTNER jen respektoval, pokud ho pán pravidelně upozorňoval na svůj vlastní zájem něco na sobě měnit a pak byl schopen mu to i připomenout. Byl-li ale pán nedůsledný ve svých předsevzetích, PARTNER nebyl s to ho donutit. Když vycítil nechuť pána k nějaké činnosti, okamžitě přestal naléhat. Tento stav vedl naprostou většinu lidí k pohodlnosti a nezájmu o svůj zevnějšek.

Právě ve chvíli, kdy byl Boris již opět docela příjemně naladěn, přišla na jeho VPI krátká zpráva od muže, jehož jméno ve Východní Unii hodně znamenalo – senátora Ashima Kumara. Tento, dnes již čtyřiadevadesátiletý zákonodárce, požívající opravdu výjimečné úcty, byl před dvaceti osmi lety jmenován prezidentem do funkce senátora na doživotí. Jeho největším osobním zájmem (neboť v senátu nebyly žádné výbory, pouze neformální kluby) byly otázky bezpečnosti a problematika ozbrojených sil.

Průměrná délka života na konci jednadvacátého století již přesáhla i u mužů hranici devadesáti let, ale udržet si tak skvělou fyzickou i duševní kondici, jakou oplýval Ashim Kumar, to bylo přece jen výjimečné.

Ashim Kumar žádal Borise o osobní setkání v nejbližším možném termínu. Boris odpověděl bez zaváhání a odsouhlasil místo a čas: „Ve čtvrtek, 3. června 2100, v deset hodin ve foyeru výzkumné centrály spojených bezpečnostních sil v Moskvě.“
Tamtéž chodili pravidelně – na pracovní snídaně, obědy i večeře – všichni členové štábu velení a pochopitelně jejich vzácné návštěvy. Do těchto míst měli přístup jen klasifikovaní občané (funkčně níže postavení administrativní pracovníci a hlavně řadoví členové výzkumných týmů, kterých pracovalo na centrále nejvíce, neměli do foyeru přístup).

Boris netušil, o čem s ním chce pan senátor mluvit, což ho znervózňovalo. Nicméně jeho instinkt mu stále cosi naléhavého napovídal. Jistě byl výrazně ovlivněn dopolední debatou s admirálem Tanakou, jeho jednoznačným postojem a bojovnou náladou. Boris začal pociťovat neovladatelnou touhu nějak se projevit a demonstrovat svůj aktivní, velitelský přístup. Informace o jistých, ovšem přesně nespecifikovaných pohybech techniky nepřítele na souostroví Aleuty mu posloužily jako záminka. Přece je nemůže úplně ignorovat? A pokud „superuši“ zjistí něco významného, jak bude on osobně reagovat?

Boris byl posedlý smyslem pro své důstojnické povinnosti a občas poněkud neadekvátně vyhodnocoval důležitost informací, které dostával. Nakonec se rozhodl učinit poměrně nestandardní krok. Odeslal vrchnímu veliteli (v tuto noční dobu) stručnou informaci na VPI, ve které sdělil, s odvoláním na stav tísně, že dle vlastní úvahy a na základě důležitých poznatků získaných z odposlouchávání nepřátelského území, zahájil analýzu variant testu obranyschopnosti území nepřítele s cílem prolomení hraniční zóny a dalších důsledků, v souladu s globální strategií Východní Unie. Je připraven neprodleně vysvětlit osobně své důvody vrchnímu veliteli. Zároveň vydal příslušné rozkazy svým vědeckým týmům. O několik okamžiků později, neboť v centrále vojenské výzkumné základny se pracovalo nepřetržitě, se rozběhla naplno vědecká příprava „války světů“.

Kapitola 15

Pátek, 4. června 2100, 21:30 hodin. Západní Unie. Sídelní útvar D181155

Den co den, ihned po probuzení, se zcela automaticky provádí v celé Západní Unii dálkové vyhodnocování práceschop-nosti každého živého objektu. Tato časně ranní procedura spočívá v důsledném monitorování rychlosti, se kterou jsou vyko-návány rutinní operace začínající předpisově svižným vztykem z lůžka, jeho uklizením, popřípadě – jednou týdně – ranní hygienou a přesunem po schodech k východu z domu . Pokud se zjistí sebemenší odchylka od normálního tempa, která by později znamenala ztíženou organizaci práce (a ta byla na sekundy přesně rozdělená a bezpodmínečně dodržovaná), objekt je koordinačním centrem RACIOBOTŮ jednoduše uveden do spánku, takže upadne na podlahu někde ve společných prostorách obytného bloku.

Povinností jeho sousedů pak je co nejrychleji naložit takovýto nestandardní objekt do žlutého pytle (tyto pytle byly k dispozici na mnoha místech a pravidelně doplňovány) a dopravit na nejbližší, žlutým křížem označené místo na ulici, odkud si „nemocného“ již přímo odebírá žlutý vůz. Všechny živé objekty jsou před dokončením své školní přípravy náležitě poučeny a instruovány v základních povinnostech spojených s péčí o „nemocné“.Taková čestná sousedská povinnost provedená v reálném životě nikdy nezůstane bez náležité odměny. Všichni zúčastnění nebo zúčastněné musí, po odnesení pytle na určené místo, do svého zaměstnání nebo k nejbližší stanici hromadné dopravy nikoliv klusat, ale rychle běžet a z časových důvodů také zůstanou toho dne bez snídaně. Ve své práci musí být včas.

Žluté vozidlo končí svoji denní službu v době, kdy naplní svoji cisternu po okraj nebo nejpozději ve chvíli, kdy poslední živý objekt vstoupí do obytného domu, aby se uložil ke spánku. Ráno žlutý vůz opět vyjíždí těsně před tím, než první živý objekt vyjde z obydlí na ulici. Svoji trasu během dne přizpůsobuje aktuálním potřebám a potravu v podobě ostře žlutých pytlů s lenochy, kteří vypadli z tempa doby, vyhledává pomocí signálu vysílaného z implantovaných čipů v mozcích těchto „spáčů“.

Velmi přísně disciplinovaný způsob života bez alkoholu, cigaret a stresu, optimální množství stravy, pohybu a jen mírný nedostatek osobní hygieny, to vše vedlo k relativně malému procentu „nemocných“ v dospělém věku – tedy od třinácti let výše.

Na jednom takovém žlutém vozidle teď stále ještě seděla Vera. Vozidlo se pohybovalo již delší dobu bez zastávky. Vystrašená Vera to nevnímala a tak si jen pomalu uvědomovala, že se setmělo. Vozidlo opustilo urbanizovanou oblast a pokračovalo východním směrem zcela pustou nekonečnou rovinou.

Asi po třiceti minutách nepřerušené jízdy vůz konečně zpo-malil. Vera uslyšela tiché šumění. Ve světle měsíce, které teď částečně propustily trhající se mraky, uviděla řeku. Zastavili na jejím břehu. Vera okamžitě seskočila. Výstupky na podvozku, na nichž seděla celou dobu, se teleskopicky vysunuly směrem dopředu šikmo k vodní hladině. To vytvořilo spolu s dalšími dvěma „tykadly“ na bocích cisterny pevnou základnu. Celá cisterna se pak naklopila a páchnoucí kašovitý obsah beze zbytku vypustila do vody.

V cisterně probíhal chemický proces měnící deformované zbytky těl v kapalinu. Tento způsob likvidace biologického materiálu byl již zastaralý. Vyžadoval totiž odvoz odpadu co nejdál od obydlí, protože kanalizace v obydlených oblastech nebyla instalována a čištění odpadní vody se z úsporných důvodů vůbec neprovádělo. Použitá voda v obytných blocích prostě vytékala bez dalších procedur stejnými cestami jako voda dešťová. To nevadilo, neboť standardní odpadní voda neobsahovala nic jiného, než minimální množství speciálního mýdla s látkou zabraňující růstu ochlupení a trochu smytého potu. Rozložená těla se ale nemohla, při vší spořivosti RACIOBOTŮ, prostě jen vypustit na ulici. Proto tenhle proces působil jisté logistické obtíže. Alternativní způsob likvidace těl, který se postupně zaváděl, probíhal tak jako v „červeném centru“, tedy kremací v plazmové peci. Žlutá vozidla budou ovšem ponechána. Jen se zkrátí jejich cesta a vynechá se chemie. Náklad žlutých pytlů se bude jednoduše vyklápět do pece…

Žluté vozidlo zatáhlo zpět teleskopické vzpěry a odjelo stejnou cestou, kterou předtím přijelo. Vera zůstala u řeky. Teplota vzduchu klesla asi na dvanáct stupňů. Na holé zemi to nebylo vůbec příjemné. Veru zakrývala jen fólie, která zatím nevykazovala vady (byl to opravdu kvalitní materiál). V noci teplota dále mírně klesala a tak se Vera několikrát probudila. Pokusila se též zahřát natrhanou trávou, kterou se posypala, ale výsledek nebyl valný.

K ránu, když už začalo svítat, Vera další pokusy o spánek vzdala. Vstala a dívala se na řeku. Nebyla zase tak široká, spíš to byl nějaký uměle vybudovaný kanál. Za ním se na obzoru objevily první paprsky slunce.Vera se nechala přesvědčit instinktem a rozhodla se řeku přeplavat a vydat se dál přímo proti slunci – tedy na východ…

Kapitola 16

Čtvrtek, 3. červen 2100, 10:00 hodin. Foyer výzkumné centrály spojených bezpečnostních sil Východní Unie v Moskvě

Komplex budov, největší na světě, byl tvořen šestnácti sou-střednými kruhy se speciální konstrukcí, z polymerů, kovu a skla. Celá stavba, pomocí důmyslné iluzivní techniky, dokázala měnit jak barvu, tak i tvar, čímž vznikal, pro vnějšího pozorovatele velmi realistický dojem neustálého intenzivního pohybu. Pohyb imitoval bouřlivé vlnobití, dopadající na obrovský zelenožlutý monolit uprostřed komplexu. Tento přesně tisíc metrů vysoký trojboký jehlan, ve kterém byly soustředěny reprezentační části, tvořil jednu ze čtyř architektonických dominant Moskvy. Byl v něm, mimo jiné, nadpozemsky prostorný foyer s 250 metrů vysokým vodopádem, umělé slunce a měsíc. Vzájemným pohybem těchto těles a s pomocí dokonalých vizuálních efektů se dala v interiéru kdykoliv vytvořit libovolná denní nebo noční doba, nebo například simulovat úplné sluneční zatmění i se všemi doprovodnými jevy.

Většina prostor uvnitř vedlejších budov komplexu, včetně spojovacích chodeb, byla, opět s pomocí iluzivní techniky, pojata jako otevřená vesmírná archa bez stropů a střech, kterou z nekonečné výšky osvětlují úžasné barevné mlhoviny a hvězdokupy.
V tomto prostředí pracovalo 32 tisíc „živých“ vědeckých pracovníků (a dvojnásobný počet robotů – asistentů), kteří se zabývali jak základním, tak aplikovaným výzkumem s přívlastkem „vojenský“. Instituce bezpochyby představovala více než důstojné centrum vědy ve Východní Unii. Přes všechnu tuto okázalou nádheru a unikátní podmínky, zaměstnanců tohoto megalomanského pracoviště ubývalo. Boris, coby nejvyšší šéf ústavu, musel dokonce osobně přesvědčovat studenty ze všech koutů Unie, aby neváhali a přišli právě sem realizovat své myšlenky a vize.

Počtem „živých“ podřízených byl Boris na stejné úrovni jako admirál Tanaka, velitel východního okruhu ozbrojených sil. Generál Slavrov, velitel západního okruhu, jich měl o mnoho méně.
Z hlediska skutečného významu byla Borisova „armáda“ rozhodující silou. Udávala tempo a směr rozvoje nejen ozbrojených sil, ale do značné míry celé společnosti. Přesto se Borisovi nedostávalo, alespoň formálně, srovnatelného zacházení a za nejvyššími důstojníky a náčelníky bojových svazků zůstával poněkud v pozadí. Plukovnická hodnost okázale zaostávala za generálskými hvězdami kolegů ve štábu i některých jim podřízených velitelů složek.

Ashim Kumar osobně přinesl na setkání s Borisem kytici čerstvých tulipánů. To bylo něco naprosto neobvyklého, nicméně to jen podtrhovalo senátorův styl. Velmi jemné až podbízivé vystupování postupně se měnící ve zdvořilou, ale velmi důraznou argumentaci a vmanévrování protivníka do trvalé defenzívy.

Ve svých devadesáti čtyřech letech byl senátor pokládán v celé Východní Unii za morální ikonu a v neposlední řadě také arbitra ve věcech diplomatického protokolu, nyní často opomíjeného. Nemalá část politické reprezentace na něj ovšem hleděla spíše jen s jistou shovívavostí a pokládala ho za příliš konzervativního podivína.
Boris byl ve svém postoji vůči senátorovi někde uprostřed. Když ho ale viděl před sebou, nebylo lehké si zachovat odstup. Podlehl charismatu tohoto významného a zkušeného muže a najednou se mu zdálo, že je nemožné být v opozici, ať už řekne cokoliv.

Boris senátora uctivě pozdravil a uklonil se.
Na stolku tvaru kužele, obráceného špičkou k podlaze, vykládaném australskými opály, stála konvička s bylinným čajem pro senátora a sklenice se zeleninovým džusem pro Borise (oba dva byli ve své podstatě velmi skromní až asketičtí).

Senátor vložil květiny do jasně červené vázy ve tvaru komolého čtyřbokého jehlanu. Tuto vázu tvořil umělý rubínový monokrystal – velmi oblíbený druh dekorace, udávající v poslední době směr ve vývoji vkusu. Jednoduchý až prostý design, ale extrémně vzácný materiál, tak se dá jednoduše charakterizovat tento styl.

„Děkuji Vám, pane plukovníku, že jste přijal mé pozvání.“ Senátor Borise oslovoval formálně, stejně jako kohokoliv jiného.
„Je mi velkou ctí pane senátore.“
„Jsem vám upřímně vděčný za vaši ochotu vystoupit na tak významném zasedání našeho senátu.“
Boris s nepředstíraným úsměvem a s malou úklonou naznačil, že si váží senátorova vděku, ale přesto se neubránil jistým pochybnostem. Proč mu to senátor vlastně říká? Vždyť neměl jinou možnost, než pozvání přijmout. Alternativa odmítnutí byla prakticky nemyslitelná.

„Mohu vás ujistit, že vaše kariéra budí obdiv u mnoha mých kolegů. Já osobně velmi oceňuji vaše manažerské schopnosti, ale snad ještě více samotnou práci, kterou vy a váš ústav děláte. Vždy mi velice imponovala věda.“ Senátor pozvedl šálek čaje a napil se. „Bohužel jsem sám na vědu neměl vlohy, ale celý můj život byl důkazem toho, že o podobě civilizace rozhoduje právě věda a technika. Když jsem byl ve vašem věku, zažil jsem fascinující závod s časem, kdy se tehdejší světové velmoci snažily ovládnout termonukleární fůzi. Vám už to dnes připadá zcela samozřejmé, že se o energii nemluví, viďte?“
„To máte naprostou pravdu. Vlastně si nepamatuji, že bychom v poslední době hovořili o energii jinak, než jako o fyzikální veličině. Rozhodně jsme o ní nemluvili jako o zdroji, který je nějak limitován,“ správně pochopil senátorovu poznámku Boris.
„Vidíte. A tento báječný objev rozdělil planetu. Neexistuje zřejmě růže bez trní.“

Boris se podíval významně na vázu s květinami a napadlo ho, zcela nesmyslně, že tulipán je, alespoň pro něho, daleko hezčí než růže a přitom žádné trny nemá.
Senátor zasněně pokračoval:
„Vědecké objevy přibývají a tento proces se nikdy nezastavil a nezastaví. Připadá mi okouzlující, že pokrok nelze, přes všechny snahy vlády, zcela ovlivnit nebo změnit jeho rychlost a směr. Okamžik, kdy v nějaké chytré hlavě uzraje ta správná myšlenka, je věcí náhody. Je to tedy víceméně nekontrolovatelný jev. Tomuto faktu je třeba přizpůsobit životní postoj a pro politika to platí dvojnásob.“
Boris se zamyslel. Takhle o práci, kterou řídil, ještě nikdy neuvažoval. Měl ale pocit, že alespoň jeho výzkumná centrála pracuje perfektně a koordinovaně. Termín jako „náhoda“ nebo „nahodilost“ spíše pokládal za hanlivý výraz ze slovníku vědeckých outsiderů.
Znejistěl.
Pokusil se na senátorovu úvahu reagovat neutrálně:
„To je jistě pragmatický závěr, pane senátore. Všechno se opravdu nedá přesně naplánovat.“
Ashim Kumar hleděl svým nevyzpytatelným pronikavým pohledem na Borise. Ten sebou skoro neznatelně trhl.
Senátor pak dodal: „Ano ovšem. Pravdou je, že pro vojenský výzkum neplatí to, co jsem řekl, tak doslova. Měl bych se před vámi trochu krotit ve svých obecných úvahách.“

Senátor často začínal své rozhovory velmi zeširoka. Málokdo tohle dokázal tolerovat. Nebývalo totiž snadné zjistit, kdy se hovoří o podstatě a kdy se jen nezávazně tlachá. Většina, zejména mladších lidí, mluvila častěji se svými virtuálními PARTNERY než s živými kolegy. Téměř nikdo nedokázal přívětivě reagovat na poznámky o počasí nebo jiná prostá společenská témata. Takový rozhovor se pokládal za ztrátu času. Se živými osobami vždy rychle k věci…, a pak zpět do svého pohodlného virtuálního světa!

Ashim Kumar bleskurychle změnil téma:
„Pane plukovníku, zajímáte se o historii?“
„Bohužel jen velmi okrajově,“ odpověděl po pravdě Boris.
„Chápu. V dnešní době je to trochu luxus. Všichni máme časově náročnou a zodpovědnou práci, kterou musíme kompenzovat jiným druhem zábavy, než zrovna studiem dějin.“

Boris nechal senátorovu poznámku bez reakce.
„Podle mého soudu není snadné správně vyhodnotit současnost, pokud člověk nemá alespoň elementární povědomí o historii. Jistě, encyklopedické znalosti jsou dostupné každému z nás na síti VPI. Můžeme si během sekundy vybavit jména a letopočty. To ale není všechno, co je k porozumění třeba… Ale promiňte, nechtěl jsem vás tím otravovat. „
Boris se snažil maximálně soustředit, ale stále netušil, kam senátor směřuje.

„Myslím, že vám rozumím, pane senátore. Já osobně svoji omezenou znalost historie rozhodně chápu jako dluh. Přesto chci říct, že civilizaci, ve které žiji a které možná nerozumím, mám moc rád a cítím se v ní dobře.“
Senátor se usmál.
„To je pěkně řečeno. Ještě zbývá dodat, že civilizaci, kterou mám rád, jsem ochoten také bránit, pokud by to bylo potřeba.“
„Určitě,“ vyhrkl Boris. „Ostatně jsem přece voják.“
Senátor si znovu dopřál dramatickou pauzu a pak jen tiše pronesl:
„Myslím, že to vnímáte přece jen trochu odlišněji než já.“
Boris vrhl na senátora nechápavý pohled.
„To neberte nijak osobně, pane plukovníku. Naopak, vážím si toho, že váš názor není identický s mým. Jen mi přišlo na mysl, že bránit se dá různým způsobem. V historii se skoro nikdy nestávalo, že by někdo mluvil o prosazování svého zájmu jinak, než právě jako o obraně tohoto zájmu, pochopitelně vždy oprávněného a spravedlivého. Války se tedy vedly jen proto, že se soupeři jeden před druhým pouze bránili. A mimochodem, jak se říká, nejlepší obranou je útok.“

Boris zpozorněl a v hlavě se mu začaly spojovat různé souvislosti. „Mate na mysli pákistánskou válku a následné rozdělení světa?“
„Například. Ale pákistánská válka nebyla tou pravou příči-nou rozdělení světa, když už je zmiňujete. Byla to, pravda, obrovská spoušť a „viník“ té tragédie byl pro naprostou většinu národů zřejmý. Druhá strana konfliktu, tedy Pákistán, de facto přestal existovat, a tak nebylo snadné dívat se na věc objektivněji. Země východu, které měli ke konfliktu nejblíže, byly právem rozhořčeny. Západní část světa, až na některé výjimky, kterým jaderný konflikt připadal zcela neakceptovatelný, reagovala podrážděně prudkým zvýšením vojenských výdajů a zahájením projektu obranného štítu. Západ ale především v té době předpokládal, že termojadernou energii ovládne dříve než východ. To se nejprve zdálo i pravděpodobné. Jenže ve vědě, jak jsem říkal, neprobíhá vývoj vždy předvídatelně. Od pravděpodobnosti k jistotě může být velmi daleko.“

Senátor se odmlčel, aby se napil čaje a pokračoval bez sebemenšího náznaku změny tónu nebo výrazu:
„Pak začala válka satelitů. Oba formující se nepřátelské bloky věděly, že bez eliminace družic protivníka není možné žádné utajení. V tu chvíli již šlo hlavně o termojadernou energii a nikoliv o bývalý Pákistán. Válku satelitů prohrál východ, i když si alespoň uhájil čisté nebe nad svoji hlavou. V té době se na západě podařilo zkonstruovat první supervýkonné lasery, které se ale naštěstí nedostaly na oběžnou dráhu. Dodnes nerozumím tomu, proč se to vlastně nepodařilo a nebo spíše, proč nebyla vůle to udělat. Bezpochyby je to technicky možné a s lasery v kosmu by nás měl západ v hrsti.“

Bojové UV lasery byly snem všech vojenských expertů Východní Unie. Tahle strategická zbraň západu neměla dosud konkurenci. Nejlepší zatím vyvinuté lasery (kde jinde, než ve vojenské výzkumné centrále v Moskvě) byly o téměř tři řády slabší než UV lasery, tvořící páteř západního obranného štítu. Ve všem ostatním výzbroj Východní Unie jednoznačně překonala západ. Boris dobře věděl o riziku použití laserů na oběžné dráze. Naštěstí se západu nepodařilo zvládnout dálkový přenos energie potřebné na uvedení laseru do činnosti. Intenzivní bádání v tomto oboru pokračovalo. Pokud by Východní Unie dokázala laserovou zbraň sestrojit, byl by to jistý konec Západní Unie. Pokud by Západní Unie dostala svoje lasery na oběžnou dráhu, byla by Východní Unie bezmocná…

Senátor dál zabředl do svého vyprávění:
„Politická situace se rychle zhoršovala a pokud by západ nespustil železnou oponu první, udělali bychom to jistě my.“
„Jak se mohlo podařit v tehdy tak globalizovaném světě oddělit od sebe dvě části,“ stihl se konečně na něco zeptat Boris.
„Právě proto, že byl svět tak globalizovaný, tedy jinými slovy, tak malý, se to podařilo rychle a znamenitě,“ odpověděl senátor. „Prostě se zamezilo pohybu obyvatel mezi dvěma bloky. Z kontinentu na kontinent se dostanete jen letadlem, takže to nebyl ani větší technický problém. Prostřednictvím různých vzájemně diskriminačních opatření se zpřetrhaly ekonomické vazby, zrušily se zastupitelské úřady, zbytky cizích státních příslušníků se uvěznily a pak vyměnily, letecké spojení zaniklo, a nakonec se zcela zablokovaly i veškeré komunikační kanály.“
„Co se dělo potom?“
„Upřímně řečeno, to bych se mohl zeptat spíš já vás, pane plukovníku.“
„Já myslím, jak jste to vnímal, pane senátore.“
„Zpočátku s určitou trpkostí, ale co oči nevidí, srdce nebolí. Nemáte-li o něčem vůbec žádné informace, a to se přesně s druhou polovinou světa stalo, tak to pro vás ztratí význam. Potom jsem si ale uvědomil, že přesně tohle je ten nejnebezpečnější a zcela falešný postoj. To, že o něčem nevíte, je pouze důkazem vaší vlastní omezenosti.“ Senátor svoje slova pronesl rezolutně.

„Západní národy měly být statečnější a ne se jen zahrabat jako myši. V krajním případě se mohly změřit síly. Dva světy nejsou dobré řešení pro planetu. Planeta nutně potřebuje sjednocení.“
Boris sledoval senátorův charismatický výraz. Přemýšlel stále o tom, co přesně mu přišel Ashim Kumar sdělit. Zkoušel vymyslet nějakou zajímavou otázku, aby jeho mlčení nevypadalo nezdvořile. Pak mu proběhla hlavou souvislost s admirálem Tanakou, který mu předevčírem tvrdil totéž, tedy že planeta se musí sjednotit. Jsou snad ti dva domluveni? A o co jim jde? Co on, Boris, může nebo musí ještě udělat? Ostatně vždyť už udělal. Dal příkaz k vědeckému rozboru a přípravě testu obranyschopnosti nepřítele. Zřejmě reagoval prozíravě a správně.

„To s tím nedostatkem informací už neplatí tak docela.“ Boris promluvil s poněkud nepřesvědčivým nadšením. Senátor tohle jistě velmi dobře věděl. I bez družic, na základě nepřetržitých analýz infrazvukových, hydroakustických a seismických měření se daly monitorovat pohyby těžších předmětů ve velké vzdálenosti od hranic, daly se zakreslovat měnící se sídelní útvary, odhadnout počet obyvatel a jejich přesuny. Superuši slyšely ještě trochu víc. Jak ale přesně svět na západě vypadá, to nevěděl nikdo.

Senátor lehce přikývl a podíval se na Borise opět svým pronikavým pohledem. „Naše armáda je tu proto, aby bránila naši civilizaci, náš svět. Armáda nikdy nemůže nevědět.“

Boris horlivě kýval na souhlas.
„Musíme být připraveni na všechno. Možná že se právě teď náš nepřítel připravuje na nás zaútočit.“
Boris nedovedl oponovat, i když poslední senátorův výrok považoval za přehnaný.
„Role armády je zcela zřejmá. Jen je potřeba ji stále připomínat.“
Boris se zamyslel a vyřkl něco, co ho vzápětí zamrazilo a v duchu se proklínal za svoji drzost.
„Je-li role armády takto zřejmá, jaká je role politické reprezentace?“
Senátor odpověděl tak rychle a bezprostředně, jako by si byl tu otázku položil sám.

„Chrání naši civilizaci před námi samými.“
„Dám vám hned i příklad. Kdysi se říkávalo, co člověk, to názor. Ale jaký význam má názor, který nemá sílu být proměněn v čin? A existuje skutečně potřeba stamilionů názorů? Před pár desítkami let si mnozí, včetně mě, odpověděli, že rozhodně ne. Měli jsme dvě volby, riskovat chaos a rozvrat společnosti pokračováním takzvaného západního modelu demokracie, který východní kultury beztak nikdy nepřijaly za svůj a nebo vymyslet něco, co by neumožňovalo zneužití moci jednotlivcům, ale zároveň by zamezilo zneužití moci nekvalifikovanou většinou na úkor menšiny a nakonec i na úkor všech, tak jak se stalo na západě. Nechci soudit, jestli je výsledek dobrý nebo špatný, ale faktem zůstává již velmi dlouho trvající stabilita. Cena za to je taková, že větší části naší civilizace upíráme možnost realizovat svoji vizi, pokud ovšem vůbec nějaká existuje, o čemž pochybuji. Klasifikujeme naše lidi a těm, kteří nedosahují potřebných kvalit nedovolíme, aby jakkoli rozhodovali o podobě naší civilizace.“
Před Borisem rozhodně nebylo třeba obhajovat občanské klasifikace. Sám byl přesvědčen, že je to rozumné a nikdy ho nenapadlo podrobovat toto uspořádání hlubšímu zkoumání.

„Řekněte mi, jak vlastně tenkrát mohla společnost fungovat, když její reprezentanty volili úplně všichni. To musel být přece příšerný chaos?“
Senátor se zhluboka nadechl. „Jistěže to nefungovalo. Ani na západě, kde to tak vehementně obhajovali. Takzvaná demokracie a zejména všeobecné volební právo přivedlo například všechny země bez rozdílu do finanční katastrofy. Není divu. Každému rozumnému člověku přece musí dojít, že největší část populace, bohužel ti velmi málo sebevědomí a ještě méně zodpovědní, zákonitě volili v lepším případě vždy sobecká a krátkodobá řešení problémů. Vždy to bylo na úkor těch pracovitějších a zodpovědnějších, ale hlavně na úkor budoucnosti všech. Pravda, ani teď není v lidských silách domyslet vždycky a všude všechny důsledky našich činů, ale alespoň o tom rozhodují jen ti, kteří nějak prokázali své občanské kvality a kompetenci. I teď však děláme některá rozhodnutí pouze instinktivně, protože věříme, že bez nich by byl výsledek pro všechny ještě horší.“

Boris se zahleděl do dálky. Na nejvzdálenějším horizontu se zvedaly velehorské masivy se zasněženými vrcholy, které tam vymodelovala iluzivní technika . Kam až se dalo dohlédnout z pěti set padesátimetrové výšky, kde se právě nacházeli, vůbec nic nerušilo ten romantický výhled. Borise přepadl téměř neznatelný, nicméně negativní pocit, který nedokázal pojmenovat. Zdálo se mu, že se dívá na obraz, který ho nijak neinspiruje. Chtěl by odvrátit pohled někam vedle, na nějaký jiný obraz nebo předmět, ale žádné „vedle“ není…

„Senátore?“ vzpamatoval se rychle Boris a soustředil svůj pohled opět na svého hosta, který pokračoval ve svém zdlouhavém monologu a zdálo se, že vůbec nezaregistroval to, že na chvíli zcela ztratil Borisovu pozornost.
„Když jsem byl ve vašem věku, měl jsem pocit, že svět se jako by vymknul kontrole. Fungovaly sice stále všechny instituce té doby, společnost žila na plné obrátky ale přesto na ní bylo něco divného. Dnes bych stručně řekl, že to byla společnost všeobecně akceptované nepravdy. V naprosté většině zemí, ve všech sférách, ať už politických nebo ekonomických, se oficiálně prezentovalo něco, čemu naprosto nikdo, včetně autora, nevěřil. Na druhé straně ale neexistoval nikdo, kdo by s jakýmkoliv oficiálním názorem a způsobem jeho prezentace nesouhlasil. To je na první pohled docela přijatelný stav, ovšem v delším období vede ke katastrofálnímu úpadku civilizace. Dnes se mi zdá, že bylo předvídatelné a snad i nevyhnutelné to, co následovalo.

Boris si nebyl jistý, zda porozuměl senátorovým slovům a zeptal se: „Myslíte si, že se může historie opakovat?“
„Ne, historie se nikdy neopakuje. Pouze platí určité zákonitosti vývoje civilizace. Čím je například charakteristická naše doba? Je zcela jiná, než byla na začátku století, v tom se jistě shodneme. Podařilo se překonat schizofrenii akceptované nepravdy, o které jsem hovořil. Svět je rozdělen. To je velká chyba. Zároveň nám to paradoxně dodává určitou motivaci ke změně. To je dobře. Na druhé straně zeměkoule se pravděpo-dobně svět změnil k nepoznání. Směřuje někam zcela jinam, než ten náš. To je výzva. Náš svět je na rozdíl od toho druhého nositelem pokroku, tím jsem si jistý. Pochopitelně i my máme problémy. Například se nám zdá, že nás až příliš rychle ubývá. To nelze podceňovat. I když já jsem i v tomto směru optimista.“

Boris, jako by tušil, že senátor se přiblížil hlavnímu tématu diskuse, optal se přímo: „Jaký je tedy váš názor na návrh koordinovat partnerství mužů a žen?“
Senátor dopil svůj šálek čaje a sám si dolil z konvičky. „ Nemám v úmyslu vám na tuto otázku odpovědět, pane plukovníku a omlouvám se vám za to. Příliš si vážím vás a vašeho profesionálního úsudku, než abych dopustil případné ovlivnění mým názorem.“
Boris se pobaveně usmál, až ho to samotného zarazilo a připadlo mu to nezdvořilé.
„Pane senátore, je to poprvé, kdy budu vystupovat „živě“ před senátem. Předpokládám, že budu mít trochu trému.“
„Nemyslím. Před vlastním jednáním budete mít příležitost rozptýlit všechny tíživé pocity. Jistě se dobře pobavíte na reprezentačním plesu.“
„Mám-li být upřímný, tak větší trému mám právě z toho.“
„Já jsem na tom podobně, to mi věřte,“ rozesmál se senátor. „Vy ale nemusíte mít strach jako já, že to bude váš poslední ples. A kromě toho váš doprovod vám jistě bude oporou.“
„Nebudu mít doprovod. Není přece přípustné brát s sebou neživé PARTNERY.“

Senátor si uvědomil, že by další rozhovor na toto téma mohl být pro Borise trochu choulostivý, a proto se pokusil odvést řeč jinam. „Jestlipak víte, pane plukovníku, kdy a kde se poprvé sešel, samozřejmě naživo, senát Východní Unie? Bylo to těsně předtím, než jste se narodil. V květnu 2069 v Pekingu. Já jsem tam tehdy vystupoval jako čerstvě jmenovaný ministr s prezentací koncepce jednotné obrany, která se později realizovala téměř v té mojí navrhované podobě. Od té doby se senát sešel naživo asi šedesátkrát. Nejprve to bývalo tak čtyřikrát za rok, pak pravidelně dvakrát a posledních deset let už je to vzácnost. Minulý ani předminulý rok, pokud si vzpomínáte, se senát nesešel vůbec.“
„Pokládáte to za určitou újmu, senátore?“
„Jsem přesvědčen, ale je to staromódní názor, že osobní rozhovor a prezentace tváří v tvář umožňuje vyjádřit přece jen trochu více. A jedná se o věci dost velké důležitosti, nemyslíte?“ Ashim Kumar položil na poslední větu zvláštní důraz. Boris okamžitě rozpoznal, že senátor sděluje ještě něco podstatného, co výslovně neřekl.
„Některá rozhodnutí ovlivní budoucnost na velmi dlouhou dobu, proto je důležité, aby byla učiněna v pravý čas,“ pokračoval senátor.
„Myslíte, že je rozdíl v tom, jestli se nějaký návrh přijme nyní nebo třeba za pět let? Z hlediska doby trvání civilizace to je nepatrný rozdíl.“
„Ano, to máte pravdu. Jenže doba i ten návrh se mění. Jako vědec dokážete snadno pochopit, jak někdy malá změna podmínek může vyústit ve zcela rozdílný výsledek experimentu. Někdy mne opravdu mrzí, že jsem už tak starý a už asi neuvidím, co bude za deset, patnáct let. Tak strašně moc by mne to zajímalo...“

Na Borisův VPI dorazila informace, na první pohled strohá a nesrozumitelná, zaslaná osobně admirálem Tanakou:
„Attu je náš!“
(Ostrov Attu je součástí souostroví Aleuty a leží nejdále od severoamerické pevniny.)
Téměř současně dorazila zpráva od vrchního velitele:
„Za třicet minut svolávám poradu štábu velení, důležitost A.“
Boris se snažil na sobě nenechat vůbec nic znát a pokračovat v rozhovoru s Ashimem Kumarem. Ten byl ale dokonalým pozorovatelem a tak zřejmě odhadl, co se právě událo.

„Moc Vám děkuji pane plukovníku za váš čas a věřím, že budeme mít brzy příležitost si opět popovídat.“ Senátor se zvedl, uklonil se a odešel ke svému PERPOBILU, který parkoval za tmavou stěnou s měnící se holografickou dekorací neurčitého významu. Tato stěna byla pouze iluzivní a maskovala prostorné parkoviště přímo na úrovni podlaží, kde se nacházeli. Senátor zmizel za světelnou clonou. Boris ho následoval o kousek vedle. Oba opustili centrální budovu ve tvaru jehlanu a směřovali každý za svou další povinností. Senátor za svým kolegou do jeho bytu (rovněž ve čtvrti Izmajlovo v Moskvě), Boris do své kanceláře v nejvyšším podlaží jižního sektoru prvního vnitřního prstence komplexu výzkumné centrály, což byl, téměř doslova, jen skok. Pro důležitou poradu zvolil co možná nejpohodlnější místo (porada se totiž nekonala „naživo“, ale pouze konferenčním spojením VPI všech účastníků).

Nutno dodat, že zorientovat se v tak rozsáhlém bludišti, jakým byla výzkumná centrála, zprostředkovala až odpovídající technika.
Používání VPI totiž umožnilo – kromě jiných výhod – odstranění všech nápisů, značek, tabulí s příkazy, zákazy a instrukcemi všeho druhu z budov, dveří, vchodů a vůbec všech míst, kde se v minulosti vyskytovaly. Potřebné informace se prostě vždy a v pravý čas vyslaly na vjemové rozhraní přibližujícího se člověka nebo jiného inteligentního objektu. To plně postačovalo ke koordinovanému přesunu osoby jdoucí pěšky i k automatickému pohybu PERPOBILŮ.

Boris si rychle v duchu třídil argumenty, související s jeho příkazem zahájit analýzu testu obranyschopnosti nepřítele. Jistě bude potřeba tento možná ukvapený krok obhájit před kolegy ze štábu velení a hlavně před vrchním velitelem. Jednoznačně za ním bude stát pouze admirál Tanaka. O názoru nikoho dalšího nebyl Boris schopen udělat odhad.

Bylo přesně 11 hodin 30 minut. VPI všech osob, které určil vrchní velitel, se nastavily na režim společného jednání, které nebylo možno přerušit žádným způsobem. Veškerá případná komunikace jiného druhu se přepnula na off-line.

„Mluví k vám vrchní velitel,“ ozval se melodický, dokonale artikulovaný hlas. „Od 10 hodin 59 minut se naše bezpečnostní síly nacházejí ve válečném stavu. Důvodem je sled událostí, který vám stručně objasní admirál Tanaka.“
Admirál okamžitě navázal svoji řeč: „Průzkumné složky a robotizovaná pěchota východního okruhu operují od půlnoci ze 2. na 3. června v oblasti Aleut. Důvodem byly zjištěné mimořádné aktivity nepřítele. Dnes, 3. června v 9 hodin 50 minut, dle schváleného taktického postupu, se naše jednotky přiblížily k ostrovu Attu a vyslaly sondy. Po nestandardní odezvě se zjistilo, že sondy překonaly ochranné pásmo nepřítele bez jakéhokoliv odporu a pronikly neplánovaně až na ostrov. Vzápětí byly pozorovány nukleární miniexploze, každá o síle menší než jedna kilotuna. Ihned po průchodu tlakové vlny postoupily oddíly robotizované pěchoty do nepřátelského území. Nepřítel nijak nereagoval. Došlo tedy k obsazení celého ostrova. První předběžné výsledky průzkumu naznačují, že veškerá technika nepřítele byla bezprostředně před naší akcí deaktivována a zcela zničena. Nezachovalo se nic, co by bylo možno využít pro vojenské účely.“
„Děkuji admirále. Jelikož nemůžeme s jistotou odhadnout reakci nepřítele na náš postup na jeho území, byl automaticky zaveden válečný stav na dobu minimálně 24 hodin. Podle interní směrnice vás musí generál Šmelev výslovně upozornit na některé důsledky tohoto stavu,“ promluvil znovu vrchní velitel.

„Kolegové, od 10 hodin 59 minut jste všichni podrobeni neomezenému monitoringu vědomí. Veškeré takto získané informace budou uchovány pro účely případné konfrontace. Od stejné doby je rovněž zakázán kontakt s neživými objekty s umělou inteligencí. Jejich primární deaktivace byla provedena centrálně. Potvrzení tohoto stavu přísluší vám. Předpokládáme, že toto potvrzení uskutečníte ihned,“ vysvětlil poněkud unaveným tonem Šmelev. „Dále je nutné, aby všichni členové štábu zůstali po dobu 24 hodin v sektoru, ve kterém se právě nacházejí. Cestování není dovoleno.“
Vrchní velitel dodal již poněkud méně strohým tonem: „Nikdo z nás takovou situaci v reálu ještě nezažil. Nemáme ovšem důvod se domnívat, že náš autonomní systém taktického velení by mohl vykázat nedostatky. Vše bylo mnohokrát odzkoušeno a také nyní zatím funguje tak, jak má. Chtěl bych předem poděkovat všem za splnění všech interních opatření, která nám předepisuje zákon. Myslím, že až na pár výjimek, máte již zkušenosti s monitoringem vědomí. Dále vás chci ještě seznámit s tím, že výzkumná centrála zpracovává analýzu rozsáhlého testu obranyschopnosti nepřítele. Výsledek této analýzy bude neprodleně využit pro náš další postup. Tento úkol má od této chvíle absolutní prioritu, pane plukovníku Konopeshko.“
Porada byla tímto ukončena.

Boris pociťoval smíšený stav uspokojení a obavy. Věděl sice velmi dobře, jak technicky probíhá monitoring vědomí, neboli „čtení myšlenek“, ale naostro to ještě nevyzkoušel. Doba dvaceti čtyř hodin je dost dlouhá na to, aby něco pokazil. I kontakt s PARTNEREM musel přerušit takto poprvé od doby, kdy si ho pořídil (po dovršení věku dvaceti let, od kdy to umožňoval zákon).

Pokračování příště...

Pokud byste si chtěli celou knihu přečíst hned, můžete si ji objednat zde