MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Okolo 140 padlých a téměř 1000 zraněných vojáků si vyžádala bitva o strategické území na česko – polském pohraničí. Jaké byly důvody vzniku tohoto sporu a jaký byl průběh jednoho z nejkratších válečných konfliktů naší historie?

Počátek konfliktu

Dohady o Těšínsko začaly již se vznikem republiky, kdy si po rozpadu Rakouska-Uherska nárokovaly toto území obě strany a prohlásily jej za svoji součást. Jednalo se totiž o strategicky významné území hned z několika hledisek. Jednak šlo o území s rozvinutým průmyslem a s bohatými nalezišti uhlí, jednak tudy procházela jedna z hlavních železničních tepen z Čech na Slovensko. Prozatímní dohodou bylo proto Těšínsko rozděleno na dvě části. V této chvíli byla celá situace výhodnější pro Polsko, získalo většinu území a také kontrolu nad  Košicko-bohumínskou dráhou. Vše vyvrcholilo volbami do polského Sejmu, které se měly konat také v Polskem kontrolované části Těšínska. Ač to bylo v rozporu s dohodou, Poláci zde v souvislosti s volbami rozmístili vojenské jednotky a zahájili také odvody tamějšího obyvatelstva do polské armády. Vzniklou situaci dokonce projednával Dr. Edvard Beneš na mírové konferenci v Paříži, kde byly oficiálně Dohodou potvrzeny hranice Československa. Poté, co byl proti jednání polské strany podán protest, který však Polsko odmítlo, se Československo rozhodlo řešit tento spor vojenskou silou.

Průběh Sedmidenní války

Pro zemi, která pouze několik měsíců balancovala v nové situací vlastního zrodu, bylo obtížné se naplno vrhnout do válečného konfliktu hned z několika důvodů. Jednat teprve budovala vlastní vojsko z bývalých rakousko-uherských jednotek, sokolských a dobrovolnických formací,

jednak musela řešit ještě doznívající konflikty se sudetoněmeckými vlastizrádci. Koncem roku 1918 se sice vrátily legionářské jednotky z Francie i armádní sbor z Itálie, ty však byly odeslány do Horních Uher, kde právě probíhaly boje o území mezi Maďary a Slováky. Času však nebylo nazbyt a bylo potřeba jednat. Začátek operace byl stanoven na 23. ledna a do jejího vedení byl povolán podplukovník Josef Šnejdárek, zkušený důstojník Cizinecké legie. Ten se ještě snažil s velitelem polského vojska vyjednávat a předal mu před zahájením útoku dvouhodinové ultimátum ke stažení. Dané podmínky však plukovník Latinik odmítl akceptovat a postavil své jednotky v bojovou pohotovost.

Útok pocházel z několika směrů a vedle sebe se postavil legionářský 21. střelecký pluk z Francie, jeden prapor domácího 54. pěšího pluku z Olomouce, prapor domácího 93. pěšího pluku ze Šumperka, domácí 17. myslivecký prapor z Fryštátu, prapor dobrovolníků z Bohumína a prapor dobrovolníků z Orlové. Dalších, asi 5000 mužů z místní dobrovolnické Národní gardy, podpořilo útok svojí účastí.

Čechoslováci postupovali rychle vpřed a brzy se jim podařilo osvobodit Bohumín, Ostravu, Karvinou i Stonavu. Je s podivem, že se situace vyvinula v prospěch Československa, jelikož úderné oddíly naší armády tvořili muži, kteří se právě vrátili po více jak čtyřech letech ze světových front a vyrazili opět do boje často bez možnosti setkat se se svými blízkými  v osvobozené vlasti. Oproti dobře připraveným polským jednotkám tak byli v jisté nevýhodě. Již 27. 1. byl osvobozen také Těšín, což donutilo polskou stranu stáhnout svá vojska až za řeku Vislu. Také zde se československá vojska nezalekla a prolomila polskou obranu, aby se mohla střetnout s nepřátelskými vojsky v nejtvrdších bojích u Kisielówa před Skoczówem a u Louk. Odtud byli Poláci zahnáni až ke Skoczówu, kde měl následující den proběhnout generální útok s předpokládaným vítězstvím Československa.

Ukončení sporu

O konečném výsledku však nerozhodly boje. Z Prahy totiž dorazil rozkaz na nátlak dohodových mocností o okamžitém zastavení postupu, a tak byly všechny bojové akce v noci 31. ledna zastaveny. Československé jednotky držely své dobyté pozice až do 26. února, pak se ale musely stáhnout na novou demarkační linii. Ta byla stanovena komisí Dohody na základě československo – polské smlouvy uzavřené 3. února v Paříži. Pro Československo nebyla tato situace příliš výhodná, neboť přišlo o část strategické železnice Bohumín-Těšín-Jablunkov vedoucí přes polské území.

Rozdílný názor Masaryka a Beneše

Sedmidenní válka je zajímavá mimo jiné tím, že kvůli ní vedli spory tehdejší vrcholní představitelé československé politiky. Prezident Masaryk byl velkým podporovatelem bojové akce o Těšínsko, zatímco Edvard Beneš, hlavní vyjednavač na Pařížské mírové konferenci, byl zásadně proti ozbrojenému vstupu. Masaryk dokonce tajně nařizoval postupujícím vojákům, aby pokračovali v boji až do posledních chvil dohodnutého ukončení. Beneš naopak důrazně žádal o okamžité ukončení bojových akcí.

Vzpomínka na padlé na obou stranách

Během této Sedmidenní války na straně Československa padlo 44 (podle některých zdrojů až 53) mužů, sedm jich zůstalo nezvěstných a 121 vojáků bylo zraněno těžce. Tyto oběti dnes připomíná monumentální pomník v Orlové, který byl vybudován v roce 1928 a u kterého se každoročně 1. listopadu konal pietní akt. Na polské straně padlo nejméně 92 mužů, 855 bylo zraněných a 813 bylo prohlášeno za nezvěstné. Polským obětem Sedmidenní války je věnován pomník v Žibřidovicích a ve Stonavě.

1968 – odplata za Těšínsko?

Polsko bylo jednou ze zemí, které se připojily k SSSR, a spolu s ním obsadilo Československo v roce 1968. Je to téměř 50 let od Těšínska, proto je těžké spekulovat o tom, zdali mělo na okupaci nějaký vliv. Polští pamětníci roku 1968 však vzpomínají, že mnoho Poláků bylo tehdy rádo, že „dali v tylek Pepikom“. Pepiky – to je hanlivé označení pro Čechy, které se v Polsku používá dodnes. Naštěstí už pouze z legrace, bez špetky nenávisti. Snad to tak bude i nadále.