Před 76 lety se ve Stalingradu vzdali poslední Němci, dva dny po generálu Paulusovi

Německý postup na Stalingrad a celé jižní území Sovětského svazu byl jiný, než o rok dříve, když armády postupovaly na Moskvu. Obě strany se v létě 1942 už poučily z předchozího roku. Protože v začátku války Němci podcenili ruskou zimu, útočili tedy v jižních stepích, kde bylo tepleji a mohly se lépe rozvinout silné tankové svazy. Rovněž dopředu připravovali zimní vybavení pro případ zdlouhavých zimních bojů. Naopak Sověti si už uvědomovali sílu německých tankových kleští, které tak snadno obkličovaly v předchozím roce celé armády. To už tento rok nechtěli dopustit. Proto se za každou cenu snažili udržovat rovnou linii fonty, bez zbytečných výběžků, kde hrozilo obklíčení. Nelpěli už na držení měst a pevností a raději se stáhli. Němci sice za měsíc ofenzivních bojů postoupili o 400 kilometrů, ale blesková válka (blitzkrieg) v pravém slova smyslu už to nebyla. Tu a tam se jim povedlo obklíčit pár stovek rudoarmějců, to bylo ale vše. Sověti tedy sice ustoupili, ale neztratili už mnoho vojáků. To byl první klíčový faktor jejich pozdějšího vítězství[1].

Začátek bojů o Stalingrad

Na počátku stalingradské bitvy byli Němci ovšem stále mnohem silnější stranou. Velení 6. Armády, která měla Stalingrad obsadit, vedl generál Fridrich Paulus, který neměl s velením tak početného vojenského (a navíc elitního) uskupení příliš zkušeností. Jeho doménou bylo spíše zásobování. Nicméně, v pozdějších bojích si nevedl zle. Po zajištění východního břehu řeky Don se ráno 23. srpna německé tankové svazy rozjely směrem k Volze a městu, nesoucím Stalinovo jméno. V tu dobu se už na něj Hitler upínal, a přestože původně nebylo jedním z hlavních cílů německých operací, teď už se situace změnila. Už večer stejného dne dosáhla čelní uskupení generála Hubeho břehů Volhy severně od města[1]. Německému vůdci se tedy zdál jeho triumf na dosah. Už si představoval, že obsazení Stalingradu je otázka pár dní.

Sověti ovšem udělali další tah, kterým se opět ubránili obklíčení, a navíc uvázaly německá vojska nadlouho na jedno místo. Velmi dobře připravené obranné pozice před městem jednoduše opustili, a stáhli se do města samotného, které samo o sobě umožňuje velmi efektivní obranu. Civilisté byli evakuováni na druhý břeh Volhy kromě těch, kteří za žádnou cenu nechtěli město opustit. Ti se ovšem později museli chtě nechtě k bojům připojit. Jakmile se obě armády střetly ve městě, ze samotné bitvy se stala jatka, kde se bojovalo nejen o každý dům, ale doslova o každé patro a místnost v něm. Němci nakonec s velkými ztrátami ovládli 90 procent města a někde obsadili i volžský břeh. Navíc měli leteckou převahu, což Sovětům ztěžovalo zásobování. Nicméně, zálohy jim pořád přicházely…

Obrat

Německé zpravodajské služby samozřejmě věděly, a to i z leteckých průzkumů, že protivník soustřeďuje silná armádní uskupení nejen na druhém břehu řeky, ale i na sever a na jih od 6. armády, kde na straně Němců držely frontu rumunské divize, které nedosahovaly kvality ani výzbroje těch německých. Věděl to samozřejmě i Paulus, protože pohled na mapu to jasně předpovídal. Hitler ale nechtěl o ústupu ze zničeného města ani slyšet, čímž osud Paulusovy armády zpečetil. A tak se stalo to, co koneckonců všichni čekali. Ráno 19. listopadu začal obrovský útok na rumunské divize, které střežily frontu na sever od města. O den později se to samé stalo na jihu. Obě křídla německé (tedy vlastně rumunské) obrany se zhroutily, 4 divize se vzdaly Sovětům a už 23. listopadu si vojáci severního a jižního obkličovacího křídla podali ruce ve městě Kalač na Donu. Kruh byl uzavřen a osud německé armády zpečetěn.

Hořký konec

Přestože existují spekulace o tom, že se Paulus mohl z obklíčení probít, zřejmě by to nebylo moc reálné. Mohl vyklouznout z připravovaného kotle ještě v době zahájení sovětského protiútoku, ale jak se kruh uzavřel, těžko by mohl mít šanci. Navíc, Hitler trval na tom, že město se musí udržet, armádu bude zásobovat letecky a nakonec se povede vyprošťovací úder od Rostova na Donu. Nic takového se nestalo. Němci byli vysílení a jejich útoky na zbylé obránce slábly dokonce už v době před obklíčením. A tak se kruh neustále zmenšoval a letecké zásobování se kvůli delším a delším letům ztenčovalo. 22.ledna 1943 Sověti obsadili poslední letiště ve Stalingradu stále ovládané Němci (dnešní mezinárodní letiště Volgograd – Gumrak). Od té doby byly zásoby shazovány pouze na padácích. Kapsa byla rozdělena na dvě části. Generál Paulus se v té jižní vzdal 31.ledna. Severní uskupení německých vojsk pod vedením generála von Strikera pokračovalo v beznadějném boji ještě 2. února. Německé noviny napsaly až dva dny po tomto aktu stručný článek „Der Kampf um Stalingrad ist zu Ende“.

Mohli Němci vyhrát?

Ve stalingradském kotli ovšem zůstalo 10 tisíc rozptýlených německých jednotek, které o kapitulaci možná ani nevěděly a poslední z nich se vzdaly až na počátku března. Mohli Němci porážku odvrátit? Jak známo, po bitvě je každý generál. Nicméně hlavní faktory byly tři. Sověti se už nenechávali obklíčit, tudíž zůstávali bojeschopní. Němci mohli obejít město, uzavřít jej do kotle a postupně nechávat vyhladovět. Výsledek by byl ale nejistý. Leningrad vzdoroval v obklíčení více, než dva roky a nakonec jej Němci nikdy nedobyli. Možná by tomu bylo tak i zde. Každopádně však mohly německé armády ustoupit z města, když viděly, že se město nedaří před zimou obsadit. Tím by se narovnala fronta a zabránilo by se obklíčení. Na celkovém výsledku války by to ovšem těžko něco změnilo. Dnes krvavou bitvu připomíná socha „Matka vlast volá“, vysoká 82 metrů. Můžeme jen doufat, že se přes toto krásné a zajímavé místo další válečný konflikt nepřežene, a nejen přes něj.

[1] Miloslav Jenšík, Stalingrad, nakladatelství Epocha, 2018