Bílý teror: Moderní forma mučení cíleně narušuje lidskou psychiku

Pod pojmem mučení si většina lidí představí středověké praktiky, jako natahování na skřipec, sekání či deformování různých částí těla nebo bičování. Tedy mučení s cílem způsobit viníkovi nesnesitelnou fyzickou bolest, která jej zlomí a donutí ho k jakémukoliv doznání. Málokdo však ví, že kromě fyzické stránky dokáží věznitelé zaútočit také na lidskou psychiku, jejíž devastace mívá často fatálnější následky než výše zmiňované bolestivé mučení. Jednou z forem psychického týrání, které se podle svědků stále praktikuje, je mučení bílou barvou, jindy přezdívané jako bílý pokoj nebo bílé utrpení.

Jak probíhá mučení bílou barvou?

Podstata celého procesu je velmi jednoduchá. Základem všeho je kompletně bílá místnost, ve které je trestaný držen po dobu až několika měsíců, a bílá barva je to jediné, co kolem sebe vidí. Veškeré vybavení místnosti, nábytek, oblečení, i lidé, se kterými přichází do styku, jsou od hlavy až k patě oblečení v bílých hábitech. Dokonce také strava, která je vězňům podávána, nesmí mít jinou než bílou barvu. Nejčastěji to proto bývá rýže, případně nějaký druh bílé zeleniny jako například petržel nebo bílá ředkev. Místnost je pod stálým osvětlením, nedochází tak ke střídání dne a noci, nikdy tam nenastává tma.

Jaké působí bílý teror na psychiku člověka?

Člověk držený v těchto podmínkách si již po několika dnech není schopen vybavit jiné barvy než bílou, bílá barva postupně ovládá jeho představy, myšlenky i vzpomínky. Je doslova pohlcen bílým světem, ze kterého není úniku. Postupem času mu tento typ senzorické deprivace gumuje vzpomínky, není schopen vybavit si tváře svých blízkých, rodiny, přátel. Vše graduje v momentě, kdy začíná pochybovat o vlastní existenci a doslova se jeho osobnost pod náporem bílého mučení rozpadá na kousky. Ani po propuštění či útěku nenachází dotyčný úlevu. Hrůzné stavy se mu vrací v klaustrofobických snech, kterým dominuje bílá místnost, a často u něj dochází k rozvinutí nějaké psychické nemoci.

Jak o bílém mučení mluví lidé, kteří jej zažili na vlastní kůži?

Na závěr přinášíme autentické výpovědi lidí, kteří si osobně bílým terorem prošli. Prvním z nich je novinář Amir Fakhravar, kterého v roce 2004 uvěznili íránští extremisté. Své zážitky popisuje následujícím způsobem: „Byl jsem tam osm měsíců, během nichž jsem si nemohl vzpomenout na obličej mého otce či matky. Když jsem odtud vyšel, nebyl jsem normálním člověkem. Vysálo to ze mě barvy i život.“

Dalším vězněm, kterému se podařilo z bílého blázince uniknout, byl Abu Zubaydah. Ten na svoji noční můru vzpomíná následovně: „Probudil jsem se přivázaný k posteli ve velmi bílém pokoji. Mohl mít rozměry tak 4x4 metru. Nejsem si jistý, jak dlouho jsem tam byl. Možná pár dní jsem jen ležel, nic víc. Neviděl jsem smysl v ničem jiném. Pak mě však donutili si sednout, přivázali mě k židli, kde jsem byl tak dva nebo tři týdny, asi. Měl jsem z toho křeče, tak bylo jedinou světlou chvilkou možnost vstát a jít na toaletu, která sestávala z kbelíku. Samozřejmě bílého. Do všeho hrála depresivní, skřípající skladba. Mohla mít asi 15 minut, musel jsem ji poslouchat 24 hodin denně. Někdy stráže úmyslně simulovaly chyby a mně se dostalo vysokého, nesnesitelného zvuku."

Pokud se domníváte, že tento typ mučení je užíván pouze v zemích Blízkého či Dálného východu, jste na omylu. Z praktikování bílého teroru byly totiž obviněny také Spojené státy, Velká Británie nebo také Venezuela.