Temná duše Emy Destinnové

Naše nejslavnější operní zpěvačka „s hlasem tmavého lesního medu,“ se narodila roku 1878. Jako dítě bohatých a vážených rodičů si mohla žít jako v bavlnce. Přesto si raději vybrala pověst uličnické holky. Ráda malovala, v osmi letech měla první houslový koncert, od třinácti docházela na hodiny zpěvu. Jako dvacetiletou ji odmítli v Národním divadle s tím, že neumí zpívat.

Nevzdala to, a zanedlouho začala sklízet ovace u náročného publika v Berlíně, později dokonce v Metropolitní opeře v New Yorku. Při děkovačce na Děvčeti ze zlatého Západu s Enricem Carusem padlo nejméně padesát opon. Svět jí ležel u nohou. Mohla mít každého muže, na kterého si ukázala prstem. Život hvězdy ji však nenaplňoval.

Unavena nepřetržitou šňůrou koncertních turné toužila po klidu. V roce 1914, kdy zakoupila zámek ve Stráži nad Nežárkou, se její život začal pomalu překlápět do samoty a přemýšlení.

Zámek ve Stráži měl pohnutou minulost. Někdy byl dokonce nazýván prokletým. V dávných dobách na něm byla domluvena zrada českého knížete Přemysla Otakara II.

Posledním majitelem panství byl baron Leonhardi, známý ve většině okultních lóží Evropy. Byl členem starobylého Řádu asijských bratří, k němuž náležel i básník Petrarca, nebo mystický spisovatel Gustav Meyrink. Protože se baron věnoval věcem nadsmyslným raději, než reálnému životu, původně bohaté panství bez patřičného vedení chátralo. V důsledku toho strávil závěr života v bídě, přičemž se ze všech sil snažil alespoň zabezpečit desetiletou dcerku Ludviku. Přestože se o ni staral s velkou láskou a péčí do posledních chvil, zemřela v pražském klášteře pouhých sedm let po jeho smrti.

Právě baronova tajemná osobnost spolu s knihovnou vzácných magických tisků, byly hlavním důvodem, proč se Ema Destinnová rozhodla koupit právě tento zámek, ačkoli si mohla dovolit mnohem luxusnější sídlo.

Sotva se v něm zabydlela, byla v roce 1916 při návratu ze zahraničí zatčena za údajnou špionáž. Toto obvinění se mohlo zakládat na pravdě, protože Ema byla velká vlastenka. Hrozil jí dokonce trest smrti, ale na přímluvu císaře Viléma bylo od potrestání upuštěno.

Od oné nešťastné události se začala stále víc uzavírat do sebe. Podobně jako doktor Faust měla pocit, že její život postrádá smysl, a lidé, ani Bůh, už jí nemají co nabídnout.

Tráví dlouhé týdny v osamění. Přemýšlí nad osudem barona Leonhardiho, zdržuje se v místech, kde sedával, listuje jeho knihami. Čte jeho poznámky psané rozechvělou rukou na záložkách v naději, že nalezne smysl života.

Víc než křehkou Markétkou, jejíž roli v opeře Faust často zpívala, byla Ema doktorem Faustem. Pokoušela se na zámku vyvolávat duchy, zkoušela navázat kontakt se zemřelým baronem, a kdyby měla možnost, upsala by se Mefistofelovi, aby jí ukázal cestu z bezvýchodnosti a deprese.

Věnovala se psaní románů, z nichž „Ve stínu modré růže“ se zabývá pohnutým osudem barona Leonhardiho. Některé skutečnosti si v něm upravila tak, aby vzbuzovaly senzaci, k velké nelibosti baronových přátel.

Psala také pod pseudonymem Jeanne Satran. Pozoruhodné je, že více než stoletá dáma tohoto jména dodnes žije ve státě Washington.

Přestože božskou Emu zná svět především jako věhlasnou pěvkyni, byla především renesanční ženou toužící po poznání. Kromě jiného se zajímala o medicínu, astronomii, i o záhady všeho druhu. Věnovala se spritirismu. Ve starých zažloutlých knihách s vážným úmyslem studovala magii, které se většina lidí spíše bojí, nebo ji považuje za krásnou pohádku. Její život však navzdory úspěchům žádnou pohádkou nebyl. Největší záhadou tak zůstala Ema Destinnová sama sobě.