Před 100 lety byla schválena 1. československá ústava, důležitý symbolický a právní krok v budování nového státu

V sobotu 29. února uplyne přesně 100 let od doby, kdy Národní shromáždění přijalo po mnohahodinovém jednání Ústavní listinu Československé republiky. Lid ve státě se tak stal zdrojem veškeré moci a Národnímu shromáždění složenému ze dvou komor byla svěřena moc zákonodárná.

Období dohadů a nejistot

Předchůdce 1. československé ústavy, tzv. Prozatímní ústavu, přijal Národní výbor 13. listopadu 1918. Tento prvotní dokument hovoří o institucích nové státní moci, z nichž zákonodárná moc spadala do výkonu Revolučního národního shromáždění. Tomu dále příslušela volba prezidenta a zodpovídala se mu vláda, do jejíchž kompetencí spadala moc výkonná. Revoluční národní shromáždění původně čítalo 256 poslanců, novela Prozatímní ústavy však tento počet rozšířila na 270 poslanců. Stalo se tak hlavně ku prospěchu zástupců Slovenska. Když tedy členové Národního shromáždění začali rok a čtyři měsíce po převratu jednat o ústavě, bylo již opravdu na čase. Jak píše Ferdinand Peroutka v knize Budování státu, „Důvody zdržení byly rozličné: od sváru stran a podivné neochoty vlády postavit se za ústavní předlohy až do oprávněného čekání na konec mírové konference, která v mírových smlouvách ukládala ústavě republiky určité závazky týkající se ochrany menšin a Podkarpatské Rusi.“

Národ Československý nebyl blíže specifikován

Ústavu nakonec po dlouhých debatách Národní shromáždění přijalo a schválilo. V její preambuli se několikrát dočteme o „národu Československém“, který zde však není blíže definován a má se za to, že jej tvoří pouze Češi a Slováci. Šlo v podstatě o strategicky promyšlený krok, který vytvořil hlavně z Němců a Maďarů skutečné menšiny, samotných Čechů totiž tehdejší republika čítala necelých padesát procent. Celé znění preambule 1. československé ústavy znělo následovně: „My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu a zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením, přijali jsme ve svém Národním shromáždění dne 29. února 1920 Ústavu pro Československou republiku, jejíž znění následuje. Přitom my, národ Československý, prohlašujeme, že chceme usilovati, aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení; neboť chceme se přičleniti do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový.“ [1]

Základní instituce zřízené 1. československou ústavou

Dvoukomorové Národní shromáždění zastupovalo moc zákonodárnou. Poslanecká sněmovna čítala 300 členů ve věku nad 30 let, kteří byli voleni na 6 let, Senát byl sestaven ze 150 členů věkem nad 45 let, kteří byli do funkce voleni na 8 let. Volby do obou komor probíhaly poměrným volebním systémem, volit však mohli občané od 21 let do Poslanecké sněmovny a od 26 let do Senátu. V aktivním volebním právu tak lze spatřit velké rozdíly oproti dnešní době, věkové limity byly tehdy nastaveny o dost výše.

Prezidentovy pravomoci

Již prozatímní ústava měla tendence pravomoci prezidenta republiky do značné míry osekat a určit mu pouze jakousi symbolickou roli. S tím se však T. G. Masaryk nehodlal smířit. Sám inklinoval k zavedení prezidentského systému po americkém vzoru, rád by si například jmenoval ministry do své vlády sám a parlamentu by ponechal pouze projednávání a schvalování zákonů. Navýšení vlastních pravomocí si prosadil již novelou Prozatímní ústavy a tyto pravomoci zůstaly nadále zakotveny i v ústavě přijaté v roce 1920. Hlava státu měla ve výsledku určité pravomoci značně osekané, jiné však poměrně rozsáhlé. Hlavní právnický tvůrce ústavy profesor Hoetzel pojmenoval problém prezidentských pravomocí následovně: „Kdyby se příslušné pasáže vypracovávaly jen pro Masaryka, neskrblilo by se pravomocemi, jenže ústava se musí tvořit s ohledem na to, že hlavou státu se může stát i člověk průměrný, egoistický, stranický.“

Volba prezidenta probíhala nepřímo za účasti obou komor parlamentu a prezident byl volen na sedm let. Mezi nejvýznamnější pravomoci prezidenta patřilo jmenovat premiéra a členy vlády, účastnit se zasedání vlády či mu rovnou předsedat (avšak bez hlasovacího práva), přednášet zprávy o stavu státu ve sněmovně a vetovat přijaté zákony, přičemž k přehlasování prezidentského veta byla nutná nadpoloviční většina všech poslanců a senátorů v obou sněmovnách.

[1] https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/ceskoslovenska-ustava-z-roku-1920/