Oběti Stockholmského syndromu sympatizují se svými trýzniteli. Jejich chování je vysvětlitelné

Označení Stockholmský syndrom je známé od roku 1973

Právě v tomto roce totiž došlo k přepadení banky v centru švédského hlavního města. Dvaatřicetiletý zločinec zajal 4 rukojmí. Jedna z unesených žen si s ním během 6 dnů vytvořila tak pevné pouto, že po celém incidentu se s ním ještě několikrát sešla a představila jej dokonce i své rodině. Jelikož se tento scénář v mnoha případech opakoval, americký psychiatr Frank Ochberg, který jej podrobněji zkoumal, pro něj vytvořil pojmenování Stockholmský syndrom podle místa prvního popsaného výskytu.

Jaký je typický průběh této psychologické reakce na teror?

U některých obětí násilných trestných činů nebo dlouhodobého týrání se postupem času může vyvinout tento neobvyklý způsob reakce, který je prakticky pouze jednou ze strategií pro přežití. Oběť je nejprve v šoku z bezprostředního ohrožení života, má jasnou představu o tom, že zemře. Jestliže tyran projeví i sebenepatrný náznak dobré vůle a rozhodne se například rukojmí nechat naživu nebo jim umožní přístup k vodě, zažijí některé jeho oběti něco jako pocit vděku či porozumění. Vysvětlují si jej jako projev dobré vůle a citlivého zacházení. Snaží se svému tyranovi porozumět a navázat s ním hlubší vztah. Podle některých výzkumů se Stockholmský syndrom projevuje téměř u třetiny všech obětí násilných trestných činů. A zdaleka nejde pouze o přepadení či únosy. Tento způsob vypořádání se s terorem vykazují i oběti domácího násilí, váleční zajatci, týrané děti či oběti kuplířství.

Záhadné chování obětí má své evoluční kořeny

Zajímavostí je, že podobnou reakci na násilí objevili vědci i u zvířat. Nepředvídatelné chování obětí trestných činů tedy pravděpodobně má své kořeny v evoluci, která v rámci přežití vyvíjí obranné strategie, které na první pohled nedávají smysl. Zamyslíme-li se nad nimi důkladněji, začneme je ale chápat. Vzhledem k tomu, že k výše popsanému chování jsou více otevřené ženské oběti násilných trestných činů, je nevyhnutelné dojít k závěru, že mozek jednoduše vyhodnocuje možnosti svého majitele v nezáviděníhodné situaci. A jestliže dospěje k tomu, že proti násilníkovi nemá šanci, prostě se mu svým chováním přizpůsobí a pokusí se mu vyjít vstříc a třeba jej i potěšit. Náklonnost k tyranovi totiž rozhodně nepovede k bití či smrti, což by byl nevyhnutelný závěr toho, pokud by se mu vzepřely.