MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Pokud chceme pátrat po takových setkáních, měli bychom se nejdřív podívat na to, jak to bylo s biblickými obry, kteří údajně kdysi chodili po naší Zemi, a dokonce podle legend vstupovali do svazku s lidskými dcerami.

Naše planeta je plná záhad. Některé z nich byly rozluštěny, jiné na to teprve čekají. Nedaleko Braytonu ve státě Tennessee byly nalezeny stopy člověka ve skále. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby nebyly téměř čtyřicet centimetrů široké. Na rozdíl od dnešního člověka měly šest prstů.  Současně s nimi byly nalezeny obří otisky kopyt tvora, který byl nejspíš prehistorickým koněm. 

Každé malé dítě ze školy ví, že člověk se na Zemi objevil dávno poté, co vyhynuli dinosauři. Navzdory učebnicím však už v roce 1924 nalezla vědecká expedice v indiánské rezervaci Havasupai poblíž Grand kaňonu rytinu vzpřímeného Tyrannosaura rexe. Železo, které během geologicky neskutečně pomalého procesu vystoupilo na povrch obrázku, zcela vylučuje, že by kresba byla mladší než několik milionů let. Nedaleko byla objevena rytina lidského obra útočícího na mamuta, rovněž poznamenaná železem.

V roce 1958 byla v italském dole nalezena lidská kostra. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby ovšem nebyla součástí vrstvy uhlí staré bezmála jedenáct milionů let. Majitel této kostry byl ještě mladík oproti tomu, který zanechal své dva zuby - stoličky - ve vrstvě uhlí starého nejméně třicet milionů let v Montaně. Objevili je roku 1926 horníci. Byly výrazně větší, než stoličky dnešního člověka, a patřily kdysi lidské bytosti, která se klidně mohla v bažinách Wyomingu procházet mezi dinosaury.

Legendy o obrech jsou v různých kulturách až podezřele časté. Učebnice dějepisu o nich mlčí, přestože se tu a tam objeví důkaz, jako například v roce 1833. Dělníci v kalifornském Lompocu kopali základy pro vojenskou stavbu, když náhle pod vrstvou lávy narazili na kostru člověka vysokého tři a půl metru. V hrobě se spolu s ním nacházely obří kamenné sekery, kusy čediče popsané neznámým písmem, i pozůstatky vyřezávaných misek.

V roce 1891 v Arizoně narazili dělníci při hloubení základů v hloubce dvou metrů na neobvykle velkou žulovou rakev. Z kostry, která v ní kdysi spočinula, toho moc nezbylo. Jednou z mála indicií, které po sobě nejméně tři a půl metru vysoká bytost zanechala, bylo šest prstů na nohách.

Ve výčtu podobných záhad, a tím i rozvíjení pochybností o oficiálních teoriích dějin člověka, bychom mohli pokračovat. Ačkoli se věda usilovně snaží, aby naše dávná minulost působila kompaktním a uvěřitelným dojmem, objevují se neustále nové pochybnosti. Příklady, které jsme uvedli, znějí téměř pohádkově, avšak skutečně se staly. Naše minulost je stejně záhadná, jako naše budoucnost, a tak to nejspíš zůstane, dokud nebudou obři znovu chodit mezi lidmi, jak o tom píše kniha Genesis.